Na letiště v Nairobi přilétáme brzo ráno, ještě za tmy, vyzvedáme bagáž a míříme do haly, kde máme sraz s domorodými koordinátory. Přestože jsme na místě asi o půl hodiny po domluveném čase, nikdo nás nečeká, ale po několika dalších desítkách minut přicházejí a míří s jistotou rovnou k nám (jsme tady jediní běloši). Uvědomujeme si, že na tomhle kontinentě na nějaké té minutě až tak nezáleží. Koordinátoři Elias Warambo, Peter Otieno a jejich kamarád Dan (hodně jsou tu rozšířena anglická jména, protože země byla dlouhou dobu britskou kolonií) nás srdečně vítají a odvádějí nás k autu před halou. Komunikačním jazykem je angličtina, kterou chlapci zvládají celkem obstojně i když zjevně neškoleně. Auto je v podstatě veterán, ale zdá se, že ještě funguje dobře. Jedeme nejdříve do bydliště našich společníků. Projíždíme temnou zemí, kde není žádné veřejné osvětlení, a s postupujícím svítáním je vidět, že všude podél cesty chodí lidi (za tmy jsme si jich kvůli jejich černému "maskovacímu" zbarvení nevšimli). K našemu překvapení ale nejedeme do města, ale naopak domy kolem jsou čím dál menší a ubožejší. Pak už zmizí i asfalt z povrchu silnice a my zastavuje v tmavé vesnici, bez osvětlení a vstupujeme do třípodlažního domu rovněž bez elektriky. Uprostřed domu je malý pavlačový dvorek, z kterého jsou přístupné byty. Po pavlačích pobíhají děti a smějí se na nás, asi ještě neviděly moc bělochů. Nejdříve jdem do "bytu", kde bydlí Elias, Dan a další 3 jejich kamarádi. Nejde vlastně ani o byt, je to jen jedna místnost o velikosti asi 4x4m rozdělená pověšeným prostěradlem na část denní a ložnici. Pak nahlédneme i do Peterova bytu. Ten je na tom lépe, protože má "byt" sám pro sebe, taky je to jen jedna místnost ale ještě menší (rozměry asi 4x1,2 metrů). Záchod je na pavlači a je tureckého typu, vlastně je to běžná evropská WC mísa, ale je celá zabetonovaná do podlahy. Splachuje se kýblem, protože voda tady ještě nikdy netekla a asi jen tak nepoteče. Jsme pohoštěni silným keňským čajem s mlékem a dozvídáme se, že jsme v Kayole - jednom z největších nairobských slumů a že tady elektřina jde jenom výjimečně a že tady není prakticky vůbec žádná práce a lidi tady žijí v podstatě bez závislosti na vynálezu, zvaném "peníze", protože žádné nemají. Elias s Peterem jdou připravit auto a věci na cestu a my máme zatím čas trochu prozkoumat okolí, jde s námi Dan, aby nám ukázal "krásy" slumu.
Venku už je den, takže vidíme, že dům, kde bydlí kluci, je jeden z mála vícepatrových. Ujdeme jen pár metrů a Dan nám ukazuje "kostel". Na první pohled jde o obyčejnou garáž z vlnitého plechu, ale na střeše je dřevěný kříž, vevnitř jsou lavice z hrubých prken a před vstupem cedule "Good hope church", takže je to opravdu kostel. Teď si teprve začínáme uvědomovat, že rozdíly mezi Evropou a Afrikou jsou větší, než jsme čekali. Přicházíme ke kamenolomu, kde se nepoužívá žádná mechanizace. Dělníci tam palicí buší do skály, jiní nabírají do plastových kýblů ulámané kusy kamene a vynášejí je z jámy (o velikosti lomu Amerika na Berounsku) na povrch a tam další dělníci mlátí palicemi do jednotlivých kamenů, až je rozbijou na štěrk správné velikosti. Modernější techniku v lomu používal už Jindřich Plachta ve slavném filmu "Nebe a dudy" z roku 1941.
Pokračujeme do hloubi slumu, cesty jsou pochopitelně hliněné a bahnité, žádný asfalt. Domy jsou malé budky se stěnami i střechou z vlnitého plechu. Některé mají třeba i kamennou zeď a některé mají zase stěny uplácené z hlíny. Jedinou funkcí domů je, aby dovnitř nepršelo, teploty jsou tady po celý rok příjemné (Nairobi je 150km od rovníku). Odevšad vybíhají děti a zvědavě si nás prohlížejí, odvážnější se smějí a volají na nás "Jambo", což je svahilsky "Ahoj", smějeme se taky a odpovídáme. Slum je neuvěřitelně obrovský, procházíme stále stejnými prašnými ulicemi, které jsou jedna jako druhá a bez průvodce bysme v jejich spleti byli dávno ztraceni. Míjíme mešitu, která je kamenná a dokonce omítnutá, ale stejně vypadá jako neudržované opuštěné skladiště s betonovým sloupkem (imitujícím minaret) v každém rohu. Na některých plechových boudách, které jinak vypadají stejně bídně jako ostatní, jsou cedule s honosnými nápisy, např: "Boston Children Centre", nebo "Ray of Hope Academy" - to jsou školy.
Potkáváme malou holčičku, která si hraje s "autíčkem" - na krátké tyčce má přidělaná dvě víčka z PET lahve (co by kola).
A pak přicházíme k nemocnici. Je to přízemní kamenná budova o třech místnostech. První z nich je lékárna, kde mají jenom čtyři druhy léků a stěžují si, že ty nejdůležitější - na malárii, na kterou umírají hlavně malé děti, nemají. Druhou místností je ordinace, je oddělena od lékárny jen závěsem. Právě, když jsme tady, přichází pacient, prý že má bolesti. Doktorka oblečená ve stylu matky Terezy, nabírá jakousi látku a píchá ji nemocnému do horní strany dlaně ruky mezi ukazovák a prsteník, až se mu tam udělá boule. Lépe nemocnému pomoci nedovede. Poslední místností nemocnice je pokoj pacientů, je to místnost 2x3 metry, ve které není nic kromě zrezlé kovové postele.
Je úžasné a zároveň nepochopitelné, že v neútulných plechových boudách slumu bydlí i lidi, kteří mají práci. Několikrát jsme viděli, jak z vlnitého plechu vychází elegantně oblečený člověk v obleku s kravatou a kufříkem a jde do práce. Ani úspěch v zaměstnání tady nemusí nutně znamenat, že si dokážete zajistit bydlení na úrovni. Už si celkem zvykáme na všudypřítomné pokřikování a mávání dětí - jsou úplně šťastné, když jim odpovíme.
Vracíme se zpátky k domu a tam už čeká Elias, že auto mělo problém s nápravou, ale že to opravil, takže můžeme jet. Nezní to sice moc přesvědčivě, ale snažíme se věci brát s africkou bezstarostností. Loučíme se s lidmi v Kayole, kterých je teď plný dům (přišli se podívat na bělochy) a vyrážíme na cestu.
Nastupujeme do auta a spolu s Eliasem a Peterem necháváme slum za zády. Nejdříve musíme projet centrem Nairobi, které má celkem 3,5 milionů obyvatel, ale ani ne půl milionu bydlí přímo ve městě, zbytek žije v okolních slumech. A pak už opouštíme město směrem na severovýchod a tady na jeho okraji začíná konečně kvalitní silnice. Říká se jí dálnice, ale u nás by byla na úrovni silnice I. nebo II. třídy. Krásné je, že kousek za městem se přímo u silnice pasou zebry, méně krásné je, že si pohodovou cestu užíváme jenom několik desítek kilometrů, protože tam nejlepší silnice v zemi končí a my pokračujeme po z části hliněné a z části děravé asfaltové cestě. Díry jsou tak velké a hluboké, že často se musí zpomalit na rychlost chůze. Průměrnou rychlost proto odhadujeme asi na 30km/hod. Chvílemi není na cestu vůbec vidět, když auta před námi rozvíří prach ze suché země tak, že se clona stane neprůhlednou. Teď se nabízejí dvě možnosti: 1) počkat, až prach sedne, což může trvat dlouho, protože provoz je hustý, anebo 2) jet těsně za autem před námi, sledovat v prachu jeho občas viditelná zadní světla a doufat, že najednou nezastaví. Elias volí druhou možnost.
Projíždíme postupně malými vesničkami i většími městy, všude je velký ruch a hodně lidí na ulicích, leckde se konají trhy. Čím jsme dál od Nairobi, tím je silnice horší. Většinou jedeme tak 50 metrů normální rychlostí, pak je třeba zabrzdit, prokličkovat mezi dírama, nebo je opatrně projet a jede se dál. Umíme další slovo svahisky: "šímo", znamená díra v silnici. Sem by se měli jet podívat kritici kvality našich silnic.
Brzo se stmívá. Tady u rovníku teď v době podzimní rovnodennosti je přesně od 6:00 do 18:00 den a od 18:00 do 6:00 noc. Stmívání neprobíhá pozvolna jako u nás, je mnohem rychlejší (slunce tady padá svisle dolů k zemi). Prostě jednu chvíli je světlo a najednou je tma. Cesta po tmě je ještě pomalejší. Navíc věc komplikuje to, že vesnice ani města nejsou označeny cedulemi, takže projíždějící neví, kde právě je. Přestože tady Elias s Peterem byli už víckrát, taky si nejsou jisti, proto občas zastavují a ptají se kolemjdoucích. My ještě nemáme zvyklé oči na černochy, takže máme pocit, že zastavují v opuštěném místě a najednou se ukáže, že tam stojí skupinka lidí skrytých pod rouškou tmy.
Později už definitivně opouštíme i zbytky asfaltu a jedem cestou v téměř džungli, kde je možno zahlídnout občas mezi stromy hliněnou chýši. Po dalším čase vidíme u odbočky před máma postávat dvě postavy. Mávají na nás, ukazují, že máme odbočit (jak dlouho na nás tady čekali, mohli dopředu vědět snad jen, že přijedeme dneska - mobilní pokrytí ani pevné telefonní linky tady nemají) a po pár desítkách metrů zastavujeme. Jsme na místě.
Konečně jsme dorazili do vesničky Ramba, kterou na žádné mapě nenajdete a ve které žije náš "adoptovaný" Collins Onyango. Vystupujem z auta a už se začínají sbíhat lidi. Musíme se rozkoukat, protože kromě světel auta je naprostá tma. Někdo přinese petrolejku, takže vidíme, že parkujeme na jakémsi paloučku a vedle jsou dvě hliněné chýše se slaměnou střechou. První nás oslovuje Collinsův otec v náručí s miminem, představuje nám svoje dvě ženy (první z nich nemůže mít děti, takže se oženil podruhé a teď musí živit dvě manželky) a Collinsova staršího bratra a malou sestřičku. A pak už přichází Collins. Je to krásný nesmělý 8-letý černoušek, ve tmě září (jako všem ostatním) jeho oči a zuby. Trochu se stydí asi i proto, že ještě neviděl bělocha a neumí anglicky. Zvou nás dovnitř do jedné z chýší, prostor osvětlený petrolejkou je malý jen tak, aby se tam vešel stůl (jsou to dvě sražené něco jako školní lavice). Spolu s námi vchází dalších 15 lidí a fůra dětí a ostatní nakukují dovnitř okny. Uvědomujeme si, že příjezd Evropanů pro ně musí být obrovská událost.
Nejdřív má "proslov" Collinsův otec, jeho angličtina je slabá, takže tlumočí Elias. Děkuje nám, co pro ně děláme a že umožníme klukovi naučit se číst a psát a hlavně angličtinu, že bude moct po škole opustit vesnici a uživí se i ve světě. Potom mluví ředitel školy, kterou Collins navštěvuje - taky samé díky a naděje. Pak mluví ještě několik dalších lidí. A nakonec máme slovo my - děkujeme za přivítání a slibujeme, že budeme pomáhat dále a že jim pošleme balíkem potřebné věci, které se v Africe těžko kupují. Potom rozbalujeme batoh a rozdáváme dárečky. Dětem bonbóny a čokoládu, vrhají se na ně, jako kdyby žádné sladkosti nikdy neviděly a možná taky opravdu ne. Pak pár dárků Collinsovi: tričko (český fotbalový dres se jménem Pavla Nedvěda - kupodivu ho znají i tady), fotbalový míč, školní tašku a pak ještě pár další cetek, co se nám jen vešlo do batohů. Potom požádáme děti, jestli by nám nezazpívali. Jsou rády, že se můžou předvést a asi 15 dětí od nejmenších až po náctileté nám zpívá tradiční kmenové písničky, většina je v jejich řeči Luo, některé jsou svahilsky a jedna dokonce anglicky, zpívá se v ní něco o naději v lepší budoucnost (Everything is possible). Do zpěvu rytmicky tleskají. Jejich podmanivě teskný zpěv nás úplně chytá za srdce. Potom už se začíná nosit na stůl pohoštění. Základem večeře je slepičí maso, které je ale tak tvrdé, se ani nedá rozžvýkat, ale všichni si na něm pochutnávají a nenechají ani kousek chrupavky, tak není možné pohrdnout. Za to ryby (ulovené v nedalekém Viktoriině jezeře) pečené na ohni jsou vynikající. Jako příloha se podává ugalí, což je hrouda těsta, která se nabírá rukou, uplácá se v dlani do kuličky a ukusuje se. Další přílohou je čapatí (chapati), co jsou mastné placky z mouky pečené na ohni. Taky se podává rýže. K pití je pochopitelně jen voda. Hostina je to určitě na místní poměry honosná a srovnatelná třeba se svatbou.
Během konverzace u stolu se dozvídáme, že Keňu tvoří 40 hlavních kmenů, které mají každý jiný jazyk (takže si vzájemně nerozumí) a jinou kulturu a jsou i fyzicky odlišní. Např. v okolí Nairobi žijou drobní lidé - úspěšní maratonci, Masajové na jihu země jsou zase vysocí skoro dva metry. My jsme teď v kraji kmene Luo, který je jedním z nejpočetnějších etnik a který žije na západě země v okolí Viktoriina jezera. Jako univerzální jazyk Keni a zároveň celé východní Afriky slouží svahilština, kterou ovládá hodně lidí, kromě malých dětí a starců, kteří nikdy neopustili území svého kmene. Dalším univerzálním jazykem je angličtina, protože země byla až do roku 1964 britskou kolonií. Anglicky umějí ale převážně jen mladí a to hlavně ve větších městech. Většina lokálních rádií prý v rámci hrdosti kmene vysílá jen v kmenovém jazyce, za to státní televize vysílá napůl svahilsky a napůl anglicky, signál se dá totiž chytit jenom ve městech (tam lidi většinou jazyky znají).
Po večeři vycházíme ven, kde už na nás čeká hlouček dětí a těší se, že nám budou moci zase zazpívat. A my pak sedíme zády opřeni o chatrč (jak jsme se dozvěděli, je uplácaná z části z hlíny a z části z kravského trusu) a pozorujem hvězdy, které vypadají tady na rovníku jinak (např. velký vůz není vidět) a posloucháme tklivý zpěv dětí, které nikdy nepoznaly elektřinu, tekoucí vodu, televizi a nikdy neuvidí moře a většina z nich se ani nikdy nedostane do hlavního města.
Mezitím domácí sklidili pohoštění a namísto stolů nám připravili na hliněnou zem chýše slaměnou matraci. Rodina kvůli nám jde dneska bydlet k příbuzným a my se rozvalujeme na místě, kde normálně přespává Collins s celou svojí 6-ti člennou rodinou.
Když ráno vstáváme, je už světlo (svítá v 6:00h). Míříme ke škole, která je nedaleko našeho nocležiště a tam se setkáváme s ředitelem, kterého známe už od včerejška. Provází nás ještě prázdnými třídami. Škola je přízemní - stěny a podlahy jsou hliněné, střecha je z vlnitého plechu a vypadá nově. Škola má pět učeben a byla postavena za pomocí Humanistického centra Narovinu. Na stěnách jsou ručně malované obrázky lidské postavy a různé ovoce a předměty a barvy s popisem ve svahilštině.
Začínají sem přicházet ve skupinkách i samostatně z různých stran děti, všechny jsou oblečené zeleně (kluci mají zelené košile a tmavě zelené kraťasy a holky mají zelené šaty pod kolena s tmavě zelenými límečky). To je školní uniforma, která je v každé škole jiná. Původní dobrá idea, že povinná školní uniforma skryje rozdíly mezi bohatými a chudými, má ale i špatnou stránku, protože většina lidí na uniformu prostě nemá a nemůže tak poslat svoje děti do školy, přestože je školství v Keni jinak zadarmo. Navíc musí mít dítě školní pomůcky (tužky, sešity, knihy,...), což je taky drahá záležitost. Překonat tyhle problémy pomáhá právě "adopce na dálku", která dává mimo jiné prostředky přímo škole, aby je rodiče nemohli zneužít jinak, a zároveň probíhá zpětná kontrola, jestli rodiče dítě skutečně do školy posílají a nenutí ho místo toho např. pracovat na poli.
Ještě před tím, než škola začne, máme čas se projít se "synem" po vesnici. Nejde ale o vesnici v evropském smyslu, jde vlastně jen o samostatné chatrče rozházené po okolí. Jdeme po prašné cestě, po které se dá dojít k Viktoriinu jezeru, které je odsud jen 6km a vidíme tu chýši vedle cesty, další je asi 200m daleko, další je zase půl kilometru jiným směrem a mezi tím hustý křovinový porost a paloučky. Některé domy jsou kruhového půdorysu se slaměnou střechou, jiné obdélníkové se střechami z vlnitého plechu, ale všechny mají hliněné stěny. Odevšad se ke škole blíží děti ve školních uniformách a každé z nich má v ruce nějaké dřevo, nejmenší děti nesou jenom hrst chrastí a ty větší několik klacíků nebo větví. Procházíme taky kolem "dřevozpracovatelského závodu", kde dva muži ocelovým listem pily ručně rozřezávají kmen stromu na fošny.
Vracíme se v pravý čas ke škole, kde už je na plácku do půlkruhu seřazeno přes 100 dětí. Pak přicházejí učitelé, je jich celkem pět a zahajují slavnostní nástup anglicky:
- "Ahoj děti, jak se máte?"
- "Děkujeme, máme se dobře, a jak se máte vy, učitelé?" ozve se sborově.
- Taky se máme dobře", odpovídá ředitel a pak už si zavolají 5 dětí, včetně Collinse, o kterých pak povídá, že jsou "adoptovány" lidmi z Česka. Potom nás představují dětem a ty si nás zvědavě prohlížejí.
Pak pokračuje tradiční ranní školní nástup, ředitel se dětí ptá na různé věci (co je za den, jaký je měsíc, jaké je počasí atd.), děti sborově odpovídají a pak už začíná výuka a děti se rozcházejí do tříd. Keňská základní škola trvá jenom 4 roky, po jejich absolvování většina Keňáků už do žádné jiné školy nejde a rovnou začínají pracovat, to jim je kolem 10-12 let (tady není stanoven jako u nás, věk nástupu dětí do školy). Během vyučovací hodiny procházíme jednotlivé třídy, kde v lavicích sbitých z prken sedí děti třeba i po šesti. Ve vyšších třídách se učí angličtinu, svahilštinu, matematiku, vědu a přírodu (tak se předměty jmenují). Ve třídě nejmenších dětí (nultý ročník), kde jsou děti už od dvou let si zpívají a hrají hry.
Potom se ještě stavíme na rozloučení s ředitelem, který se nám chlubí, že někde slyšel, že se plánuje do Ramby zavést elektrický proud a že pak bude všechno lepší. Obáváme se ale, že jenom o tom to není. Procházíme kolem školní kuchyně, což je zase hliněná chýše o velikosti přístřešku na tramvajové zastávce a v ní se na ohni ve velkém hrnci ohřívá voda. Takže proto všechny děti přinášejí s sebou do školy dřevo. Taky míjíme školní záchodky, což jsou opět hliněné budky (velikosti běžné kadibudky) s dírou v zemi. Jsou dvě, jedna je pro učitele a druhá pro žáky, stojí přímo vedle sebe a nemají dveře.
Pak už se loučíme s Collinsem, který dostal na tu chvíli volno ze školy, a jeho rodinou, což je opravdu dojemná scéna a odjíždíme z vesničky Ramba. A ještě nám nedochází, co všechno vlastně právě zažíváme, že se nám do paměti vrývají vzpomínky, které už nikdy nebudou vymazány - tady v zemi, kde stojí čas už po celá staletí a do pohybu se dává jen hodně pomalu.
Naše další cesta s Eliasem a Peterem směřuje na naše přání do Kisumu, což je hlavní město kmene Luo, které leží na břehu Viktoriina jezera. Kupujeme si na trhu nějaké oříšky a ovoce a pokračujeme v cestě na sever od města, kudy probíhá vymyšlená čára, které se říká rovník. Na rovníku je tady malý památníček ve tvaru zeměkoule s prstencem s nápisem Equator. Jsme tady v poledne období rovnodennosti, takže slunce opravdu stojí přímo nad našimi hlavami a po stínu si šlapme. Kolem procházejí ženy vracející se z trhu, svůj nákup si nesou v obrovských pytlích na hlavách a když vidí, že si je fotíme, postojí a smějí se na nás.
Na další cestě míjíme "výrobnu" cihel. Půda má tady jasně červenou barvu a v zemi je vyhloubena široká díra, ze které dělníci vynášejí hlínu, jiní ji zase plácají do forem a nechávají cihly předsušit. Vedle jsou cihly srovnány do hranice pod kterou hoří oheň a vypalují se.
Zastavujeme se ve výborné restauraci (která je vlastně jen skupinkou stolů se židlemi na hliněné zemi s ohništěm vedle) na břehu vodní plochy jménem Viktoriino jezero. Ryba Tilapia z jezera spolu s ugalí a čapatí a keňským pivem Tusker se slonem ve znaku, je vynikající záležitost. Pak se ještě jedem projet trochu kolem břehu jezera, které je druhým největším sladkovodním jezerem na světě a zároveň největším jezerem v Africe (má v průměru přes 300km - tzn. je velké bezmála jako Česko). Pochopitelně protější břeh je v nedohlednu. V jezeře nedaleko Kisumu prý žijou hroši, ale nemáme na ně štěstí.
Pomalu opouštíme i region Kisumu a vracíme se směrem k hlavnímu městu. Cestou projíždíme obrovskými čajovými plantážemi v regionu Kericho.
Našich dalším programem je návštěva národního parku u jezera Naivasha. Přemluvíme Eliase a Petera, aby se tam stavili s námi, oni beztak nemají nic důležitějšího na práci, tak souhlasí. Až za tmy nacházíme kemp a najímáme si chatku. Kemp je obehnán vysokým plotem a vstup hlídají vojáci se samopaly, prý se tady v nedávné době odehrálo nějaké ozbrojené povstání, při kterém teklo hodně krve, takže jsou bezpečnostní opatření docela razantní. Protože nemáme preventivní antimalarika, natahujeme hned přes postel moskytiéru. A našim černým přátelům půjčujeme stan. Jsou z toho nadšení, ještě nikdy ve stanu nespali.
Dopoledne přemluvíme Eliase, aby nás nechal řídit. V Keni se totiž jako ve všech bývalých britských koloniích jezdí vlevo, takže je to celkem legrace. Volant je na opačné straně a my místo řadicí páky neustále ohmatáváme kličku u dveří, ale jinak to celkem jede.
Jsme v civilizovanější části země s velkou hustotou zalidnění relativně blízko hlavního města. Častým jevem na ulici jsou nákladní auta s vysokými korbami plnými lidí, které tady zastupují funkci autobusů hromadné dopravy. Už jsme si zvykli, že když se objevíme na ulici, odněkud ozve známé volání dětí: "Jambo!", máváme na ně a odpovídáme Jambo! Jsme tady něco jako přírodní úkaz.
Vydáváme se pěšinou, která je lemovaná kaktusy vyššími než 4 metry až přicházíme k jezeru Naivasha, které je sladkovodní a má průměr 15km (což je 10x víc než Mácháč). Hned na břehu vidíme se procházet masožravé (převážně mrchožravé) ptáky marabu a vedle nich se bezstarostně pasou krávy, které jsou výrazně menší než krávy evropské, ty místní nedosahují ani výšky po prsa. Vedle se zase povalují a procházejí lidé, někteří si perou prádlo po kolena ve vodě nedaleko břehu. Půjčujeme si loďku na projížďku po jezeře. Hned za křovím, ani ne 50m od pradlen ve vodě odpočívá hroší rodinka. Samec je obrovský a samice má na zádech mládě. Hroši jsou prý nejnebezpečnější zvířata v Africe s největším počtem lidských úmrtí, proto se nepřibližujeme blíž než na 10 metrů. Ve větvích stromů sedí a pozoruje nás párek bělohlavého orla afrického, který má rozpětí křídel kolem 2 metrů a v bažinách se procházejí volavky a pelikáni.
Po plavbě se loučíme s našimi přáteli Eliasem a Peterem, děkujeme jim za zprostředkování cesty za Collinsem, protože teď už víme, že bez pomoci je nesnadné, ne-li nemožné se tam dostat. Vracíme se do kempu a kluci odjíždějí do Nairobi do svého rodného slumu. A my zůstáváme v Africe úplně sami.
Odpoledne si v kempu půjčujeme bicykly, které už mají leccos za sebou a jedeme se projet do nedalekého národního parku Hells gate. Národní park se rozprostírá v údolí, ze všech stran obehnaného svislými vysokými skalami, a tak nejsou potřeba žádné ploty a zvířata, která tu žijí, prostě nemají jak odejít. Údolí je dlouhé asi 7km, takže kolo je nejlepší způsob, jak si místní divočinu užít. Hned za vjezdem do parku vidíme poblíž prašné cesty skupinku pštrosů. Pokračujem v jízdě a o kousek dál se pár desítek metrů od nás pasou zebry, kousek dál zase potkáváme gazely grantovy a gazely thomsonovy, které jsou plaché, takže když nás zmerčí popoběhnou kousek od cesty, aby zase v klidu sklonily hlavu do trávy. Přírodní scenérie působí jako z rukou hollywoodských trikařů, plochá planina je najednou přerušena svislou skálou a na ní je zase rovná travnatá placka a nad tím je další patro skály... Pár metrů před koly nám kříží cestu početná skupina paviánů - trochu znejistíme, nejsme si jistí, jestli by dokázali být pro člověka nebezpeční, protože samci vypadají dost agresivně (na rozdíl od zvědavých mláďat, která se vezou na hřbetě matek). Přijíždíme na konec parku, kde se skály svírají do uzounké soutěsky, ve které teče asi v jiné roční době s hukotem voda, teď je tady jenom písek a malý potůček. Jsou tu i místa, která je třeba přeručkovat tak, že se rukama opřete o jednu skálu a zapřenýma nohama postupujete po skále na opačném břehu. Pak se soutěska mění v roklinu vysokou jakou 5-ti patrový dům ale širokou jen dva metry. Vyvěrají tady i termální minerální prameny s teplotou vody přes 60°C.
Od soutěsky se vracíme zpátky ke kolům a pokračujeme v jízdě. Zajímavostí parku jsou i osamělé špičaté skály vysoké i přes 20 metrů, které tvarem připomínají dračí zuby. Přes cestu nám poklidně přechází stádo zeber, musíme zastavit, mají přednost - jdou po přechodu :-) Pak se kolem nás prožene bez jakéhokoli respektu rodinka prasete bradavičnatého. Kousek dál se zase u cesty pase větší skupina zeber, šlápnem na to, protože tušíme, že by se daly udělat pěkné fotky, ale zebry nás uvidí a dají se taky do pohybu. Utíkají ale podél cesty, tak my upalujem za nima, dostáváme se až na jejich úroveň. Stádo běží vedle nás, máme co dělat, abysme se jich udrželi, ale kontaktní závod za to rozhodně stojí. Pak se vůdčí samec rozhodne překřížit nám cestu, stádo se stáčí za nim a pár metrů před námi přebíhají přes cestu a upalujou pryč vysokou trávou, až zmizí v blízkém křovinatém lesíku.
V odpočinkové jízdě se vydýcháváme a pak o kus dál vidíme, že se v křovinách něco tmavého hýbe, dalekohledem poznáváme, že jde o buvola a za ním z buše vycházejí další. Jsou sice dost daleko, ale všichni jistě znají z dokumentů, jak buvol dokáže rohy roztrhat i lva. Skupinka se pomalu ale jistě přibližuje k nám, tak raději i my pomalu a jistě odjíždíme. Ještě potkáváme tři paviány sedící na cestě a ani je nenapadne zvednout zadek, když se blíží cyklisti. Tak zastavujeme a fotíme si je ze vzdálenosti doslova na dosah, evidentně jim je to jedno - ve vybírání blech z kožichu se přece nedají vyrušit nějakými zvědavci.
Po návratu do kempu si chceme dát sprchu, ale už se stmívá a to je období, kdy vstávají komáři (přes den si na ně člověk ani nevzpomene). Místní komáři jsou mnohem menší než v Česku, takže Vám ty potvory vlezou všude, ani zavřené dveře pro ně nejsou překážkou. Namočit tělo sprchou, znamená stát se pro komáry opravdu zajímavým. Repelenty koupené v Evropě tady fungujou jenom částečně, takže musíme být hodně rychlí. Dneska přespáváme ve stanu (vybaveném moskytierou), ať si užijeme více kontaktu s přírodou.
Ráno balíme a vyrážíme do Nairobi. Autobusová zastávka je prý ve městě Naivasha pár kilometrů od kempu, ale není nijak označena. Na ulici je jako obvykle strašně moc lidí a my (jako vždy jediní běloši) tu stojíme s batohy a hledáme něco, co by připomínalo místo, kde staví autobus. Najednou k nám přistoupí černoch (jak jinak) a ptá se: "Nairobi?" Kývnem hlavou, naznačí, ať jdem za ním, dovede nás k dodávce, tam nám automaticky vezmou bagáž a nechají nás nastoupit, pak se chvíli nic neděje, jen sem tam nastoupí další člověk a až je vůz plný, tak se vyráží. Těžko říct, jak je možné, že tenhle systém vůbec funguje, ale funguje znamenitě - žádné jízdní řády, žádné pravidelné linky...
V Nairobi vystupujeme a vidíme taxi (normální osobní auto jen má na střeše dřevěné prkýnko s rukou psaným nápisem TAXI) a jdem k němu. Řidič cedulku ze střechy hodí do kufru a my vyrážíme. První naše cesta ve městě vede do národního muzea, což by měla být pěkná expozice vývoje člověka z opice. Muzeum je ale bohužel už dva roky zavřené a vypadá to, že ještě nejmíň další dva roky bude. V části budovy probíhá samostatná výstava hadů, ale o tu nemáme zájem. Zaujalo nás jen, že tady (ve státní instituci) mají ne dvojí, ale dokonce trojí ceny, zatímco občan Keni zaplatí za vstup 8,-KES, t.j. asi 2,-Kč (4,-KES /Keňské šilinky/ = 1,-Kč), tak obyvatel východní Afriky (Uganda, Tanzanie, Somálsko,...) zaplatí 80,-KES a ostatní lidi platí 800,-KES, tzn. 200,-Kč.
Ubytujem se v hotelu v centru. Je trošku neobvyklé, že vstup do něj je chráněn mřížemi a hned za recepcí jsou další mříže, které hlídá ozbrojený chlapík v uniformě. Podle průvodce Lonely Planet v posledních letech převzalo Nairobi titul nejnebezpečnějšího města Afriky (před tím ho držely nigerijský Lagos a jihoafrický Johannesburg) - což může klidně znamenat aspiraci na nejnebezpečnější město světa. Nominace se uděluje podle počtu loupežných a násilných trestných činů.
Potom vyrážíme do města, Nairobi nemá nic jako historické centrum, je to spíš takové centrum administrativní, ale všechno je tu jaksi ošuntělé, auta i architektura má celkem opotřebovaný a neudržovaný vzhled. Po ulici chodí úředníci v oblecích i nuzáci. U jediného bankomatu, který v centru nacházíme, je fronta asi 40-ti lidí. Nejdůležitější budovou ve městě je 30-ti poschoďové "Konferenční centrum Kenyatta", pojmenované po prvním prezidentovi země po zrušení britské kolonizace jménem Jomo Kenyatta, kterému se říká "Tatíček zakladatel" a je v zemi uctíván skoro jako bůh. Stavba má kruhový půdorys a na její střechu, která vypadá jako létající talíř, se dá dostat výtahem. Je odtud dobrý rozhled po okolní ploché krajině - je dobře patrné, že vícepatrové budovy ve městě by se daly spočítat na prstech a hned za "centrem" výška domů rychle klesá. Dále až na obzor se pak vše zbarvuje do šedivé a béžové barvy polopouštní krajiny a příměstských slumů...
Snažíme se sehnat opalovací krém s nějakým vyšším UV faktorem, ale v žádném obchodě nic takového nevedou, dokonce nám ani anglicky hovořící prodavači nerozumí, co to vlastně chceme. Až v jedné velké drogerii uspějeme, ale mají tam jenom jeden kus a ještě zastrčený za jinými výrobky na nejvyšší polici. Prodavač se na nás směje: "Víte, my černoši nic takového nepotřebujeme."
Další naše cesta míří za Lucií, což je Slovenka - spolupracovnice Humanistického hnutí Narovinu v Keni. Zamíříme spolu do jednoho z mála bezpečných klubů ve městě, kam po chvíli dorazí i Luciin místní přítel Ken. Je celkem příjemné po několika dnech vidět na chvíli bělošku a mluvit československy. Když se začíná stmívat, raději se loučíme a zamíříme na hotel. Tma padá strašně rychle a ulice jsou plné lidí (černochů), většinou se usmívají, ale těžko říct, co jim běží hlavou - někteří se snaží navázat slovní kontakt (pochopitelně ve svahilštině). Než dojdeme do cíle, je tma a lidi jsou pro nás viditelní jen díky jejich svítícím očím a zubům. Fakt si oddychneme, když jsme za mřížemi hotelu.
Ráno vstáváme brzo a zamíříme k sídlu organizace, s níž vyrážíme na safari výpravu. Přijíždí terénní dodávka, a vyrážíme. Cesta vede po naší oblíbené extrakrátké keňské "dálnici", ale teď nedojedeme ani na její konec a odbočujeme - tím se na několik dní loučíme s kvalitním povrchem silnice. Po chvíli přijíždíme na okraj svahu a tam řidič zastavuje. Před námi se otvírá výhled na Velkou příkopovou propadlinu - Great Rift Valley, což je trhlina mezi rozestupujícími se kontinentálními deskami, která se táhne v délce asi 6.000km od Mozambiku na jihu Afriky, přes Tanzanii, Keňu, Etiopii až na Blízký Východ k Rudému moři a do Sýrie. V trhlině je spousta velkých vodních ploch, mimo jiné Viktoriino jezero, jezera Naivasha a Nakuru (viz. níže), Rudé moře a jeho Dahabský záliv a taky Mrtvé moře mezi Izraelem a Jordánskem. Příkopová propadlina je taky známá jako kolébka lidské civilizace, právě tady se podle většiny vědců vydal člověk na vlastní evoluční cestu a odlišil se od ostatních lidoopů a následně odsud expandoval do celého světa. Takže můžeme naší výpravu chápat i jako výlet do bydliště praprapra...prarodičů. Propadlina je široká 30-100km a její hloubka je od několika set metrů do jednoho kilometru. (Prostě jedete plochou krajinou, najednou dojedete na její okraj, sjedete dolů o několik set metrů a zase pokračujete v jízdě v ploché krajině, na druhé straně údolí zase vyjedete nahoru.)
První a jediné město na naší cestě je Narok. Lidi tady vypadají úplně jinak než v Nairobi, jsou hubení a vysocí - už jsme v kraji Masajů. Spousta z nich je oblečena v tradičních červených krojích (červená je nejlépe vidět na dálku v planinách), mají taky hojně ozdobené uši, propíchané desítkami děr s korálkovými šňůrami, kroužky a barevnými plíšky. Po asfaltu už dávno není ani památka.
Za městem už začíná krajina, která je zatím hodně málo poznamenaná lidskou činností. Občas projíždíme kolem malých dětských masajských pasáčků krav a jejich stád. Míjíme i několik masajských vesnic s domečky postavenými z kravského trusu a s dřevěnýma ohradama pro krávy.
O Masajích se traduje jedna pěkná historka: Když byl v roce 2001 spáchán teroristický útok na dvojčata WTC v New Yorku, vzbudila tato událost celosvětovou solidaritu. Jeden mladý Masai, který v té době pracoval v Nairobi, se o útoku dozvěděl a když jel navštívit své rodiče do vesnice a vylíčil jim, co se děje ve světě, rozhodla se rada starších taky pomoci. A jako podporu Spojeným státům přivedli Masajové před americké velvyslanectví v Nairobi to jediné, co mají - několik krav.
Ještě cestou k rezervaci vidíme v okolí řadu antilop a gazel a spoustu pestrobarevných ptáků. A pak už přijíždíme do tábořiště, které je už na území rezervace Masai Mara, kde jsou stany vybavené moskytiérami a dá se tady dokonce koupit i pivo (bohužel tady není elektřina, takže sedmý schod to není).
Odpoledne vyrážíme na první safari výpravu do rezervace, která nese svoje jméno podle kmene Masajů, jednoho z nejpočetnějších keňských etnik a podle řeky jménem Mara, jež je jedním z přítoků Viktoriina jezera. První zvířata, která potkáváme, jsou gazely grantovy - dva samci dokonce jsou právě zabráni do souboje. Vidíme taky první menší stádo pakoní, pštrosy, další druhy antilop a pak už spoza křoví vyjde žirafa. Protože jsou žirafy společenská zvířata, nebývají nikdy samy. Zamíříme k ní a opravdu - po prozkoumání okolí vidíme, že je jich tady několik. Některé se jen tak procházejí, jiné oždibují lístečky z vrcholů akácií. Z nás si celkem nic nedělají a těch pár desítek metrů, které nás dělí, je nechává v klidu. Zvířata prý nevnímají auto jako nepřítele, ale kdyby z něj člověk vystoupil, okamžitě ucítí hrozbu. Opodál se prochází stádo zeber a nedaleko skupinka slonů afrických se třemi malými mláďaty. Jsou to mnohem majestátnější zvířata než sloni indičtí a stejně jako žirafy si z nás nic moc nedělají. V koruně stromů zase sedí hejno supů a pozorují okolí.
Potom už se začíná slunce zbarvovat do červena a odhodlaně klesá k zemi a za chvíli je tma. Ani nemusíme koukat na hodinky - je šest odpoledne.
Dneska nás čeká celodenní safari. Vyrážíme už ráno za svítání a míříme rovnou do hloubi rezervace. Prvního spatříme šakala, jak hoduje na své oběti a kousek vedle něj čeká trpělivě sup na to, co zbyde. Pak potkáváme stádo buvolů, kteří na rozdíl od předchozích tvrzení si nás soustředěně prohlížejí. Potom nám zase zkříží cestu sloní rodinka s roztomilým mládětem a pak už vjíždíme na planinu Masai Mara tak, jak ji známe z televizních dokumentů - nedozírné nekonečné plochy porostlé nízkou suchou trávou a jen sem tam strom - většinou se jedná o akácie, charakteristické svojí plochou korunou, která poskytuje hodně stínu. A všude kolem obrovská stáda pakoní a zeber.
Rezervace je součástí velikého ekosystému, který leží na území dvou států. V Keni se jmenuje Masai Mara a v Tanzanii je to Serengeti. V průběhu roku tady probíhá jeden z nejúžasnějších cyklů na naší planetě, kterým je migrace. Někdy na přelomu července a srpna vyrážejí milionová stáda pakoní a zeber ze Serengeti, kam přichází období sucha, na sever za šťavnatou zelení a v říjnu a listopadu se vracejí zase zpět. Jako doprovod obrovských stád pochopitelně následují šelmy a mrchožravci. My jsme tady záměrně na konci září, kdy je v rezervaci Masai Mara zvířat nejvíc a zároveň je pryč hlavní (červenco-srpnová) turistická sezóna, kdy se podle našeho domorodého průvodce kolem jednoho zvířete shromáždí třeba i 20 aut. Teď jsme tady prakticky sami a jen vzácně zahlédneme vůz jiné výpravy.
Slunce pomalu stoupá k zenitu a náš průvodce, který má pořád oči na stopkách najednou sjede z cesty a zamíří k nedalekému křoví, přijíždíme k němu opatrně, skoro krokem a pak už vidíme ve stínu odpočívat skupinku lvů. Je tu jeden velký samec, tři samice a jedno mládě, které je aktivní i teď v předpoledním horku. Zvědavě si obchází auto a očuchává ho. Dokonce si nás označkuje. Musíme říct, že v celé ploše otevřená střecha dodávky (my stojíme ve voze s horní polovinou těla nad úrovní střechy), nám nepřipadá zrovna jako nejbezpečnější místo, když jsme doslova nadosah od smečky lvů. Naštěstí dospělí jsou pasivní a mládě vypadá víc hravě než hladově.
Dalším "úlovkem" je gepard. Potkáváme samici s mláďátkem, kteří právě ulovili malou antilopu a zahajují hody. Matka scanuje pohledem krajinu a mládě se krmí s hlavou zabořenou do krvavého těla oběti, když je mládě spokojené a prochází se kolem, pouští se do jídla matka.
Pak potkáváme další pakoně. Celý jejich obrovský počet (je jich tady prý 1,5 milionu a zeber 500 tisíc) se sdružuje do menších rodinných stád čítajících kolem 500 kusů. Jedna taková rodinka nám zkříží cestu a v zástupu skoro doslova hlava na zadku kráčejí směrem za svým vůdcem. Kousek odtud zase další stádo musí překonat vodní tok říčky, chvíli váhají a pak se vůdčí samec vrhá ze srázu k vodě a ostatní evidentně bez rozmyšlení skáčou za ním, tlačí se na srázu, skáčou si na záda, dole se tlačí v korytě na druhém břehu se zase ve strkanici škrábou nahoru.
Pakoně jsou vůbec extrémně plachá zvířata, jejich nejvýraznější vlastností je zbabělost. Když pozorujeme takové mnohočetné stádo na vzdálenosti několika desítek metrů, tak z nás ani jedno zvíře nespustí oči a strachy snad ani nedýchají. Tenhle stav vydrží i několik minut a pak stačí, aby jeden jedinec třeba jen zamával ušima, ostatní se leknou, poskočí (toho se leknou další a další) a v panice se rozprchnou. Vůdcem smečky se stává asi ten ze všech nejzbabělejší. (U jiných druhů se stane alfa samcem tan, kdo vyhraje souboj o samice, u pakoní je to ten, co nejrychleji uteče a tím vyhraje :)
Přijíždíme na palouk a vystupujeme z auta, průvodce nás vede křovinatým lesem, až se objevíme na břehu řeky Mary. U protějšího břehu odpočívá asi 30-ti členná skupina hrochů. Jsou většinou ve vodě, plavou nebo postávají, jsou jim vidět jen sádelnaté hřbety, někteří taky leží na břehu. Jeden z nich zívá (nebo co) a z obrovské otevřené tlamy plné velkých zubů tohohle třítunového zvířete jde skutečný respekt. Jdeme proti proudu a vidíme na břehu pro změnu několik relaxujících krokodýlů nilských, kteří dorůstají délky až 7 metrů. Jak už druhové jméno krokodýlů napovídá, řeka Mara je součástí povodí řeky Nil. Jeden z hlavních zdrojů Nilu (Bílý Nil) totiž vytéká z Viktoriina jezera a řeka Mara se do něj vlévá, takže je to opravdu jedna řeka. (Za jak dlouho by asi odsud doplula lahev ze vzkazem do Kahiry?) Do Viktoriina jezera se mimoto vlévá i řeka Kagera, která je dlouhá od pramene asi 400km. Podle některých názorů je právě Nil počítán od pramene Kagery nejdelší řekou světa - má asi 6700 km, podle jiných názorů je ale nejdelší řekou světa Amazonka...
Mezi kameny vystupujícími nad hladinu vidíme několik uvízlých mrtvých těl pakoní, kteří se snažili se svým stádem přejít řeku, ale nepovedlo se, možná si zlámali nohy při skoku ze srázu, možná je lapili krokodýli,... Ti mají teď v době migrace úplné hody.
Odjíždíme od řeky a na planině objevíme mrtvou antilopu, asi tady není dlouho, protože ji ještě nenašli ani supi. A pak při dalším pokračování v cestě začínáme cítit nejdříve slabý zápach, který postupně zesiluje až se skoro nedá vydržet, a to ještě ani nevidíme jeho zdroj. Teprve po pár stech metrech přijíždíme k dřevěnému mostu přes řeku Maru a v ní vidíme ležet desítky a možná spíš stovky mrtvých nafouklých rozkládajících se těl pakoňů, kteří nezvládli přechod řeky. Hodují na nich ptáci marabu a vedle leží přežraní krokodýli. Puch hnijícího masa je nesnesitelný. Kousek za řekou je hranice mezi Keňou a Tanzanii a tedy i mezi rezervacemi Serengeti a Masai Mara, která je označená jen hraničním kamenem (na migrující zvířata se vízová povinnost nevztahuje).
Na další cestě potkáme matku a mládě nosorožce černého (dvourohého), který je zařazen na seznam kriticky ohrožených druhů. Náš průvodce je z toho nadšený stejně jako my a říká, že i když do rezervace jezdí několikrát měsíčně, černého nosorožce neviděl už řadu let.
Pak ještě vidíme stádo slonů, rodinku pštrosů, smečku opic, kojící antilopy, pestrobarevné ještěry agamy. A pak zamíříme k místu, nad kterým krouží hejno supů a zjišťujeme, že v křoví leží mrtvý slon. Podle průvodce je nejpravděpodobnější příčina smrti uštknutí hadem (!?!).
A pak už zamíříme do masajské vesnice, která je na území rezervace. Vesnice je plotem z propletených větví s funkcí ostnatého drátu chráněna proti okolní divočině, hlavně proti šelmám. Chýše domorodci staví tak, že se dřevěná konstrukce z proutí a slabých větviček oplácá kravským trusem, dokonce i střecha. Chatrče jsou bez oken, mají jen nízké úzké dveře. Masajové nám předvádí jejich slavný skákavý tanec (kdo z mladých mužů vyskočí nejvýše, má největší úspěch u žen) a ukazují, jak rozdělávají oheň třením dřívek a zvou nás na prohlídku vesnice. Nejdůležitější částí osady je ohrada pro krávy umístěná uprostřed vesnice, aby byla co nejvíce chráněna proti napadení šelmami. Každá rodina má jednu nebo dvě krávy, které má označeny na boku specifickým rodinným brandingem. Všichni masajové jsou ozdobeni korálky na krku a v uších, mnozí mají vytahané ušní lalůčky. Malé děti jsou tu krásné, jako všude na světě, mladí lidé jsou taky docela pohlední, ale zato staří Masaji jsou neuvěřitelně oškliví. Dostáváme ochutnat i zkvašeného slabě alkoholického nápoje z nějakých bylin a kravského mléka, kterému říkají "masajské pivo". Nechají nás nahlédnout i do svého domu, který je bez oken tmavý, ale útulně zařízený. Nakonec kupujeme na památku ručně vyřezávané a přírodními barvami malované dřevěné rituální masky a vracíme se na základnu.
Dopoledne jedeme na další safari výpravu ("safari" znamená svahilsky "cesta"). Dneska máme štěstí na velké stádo antilop losích, což jsou jedny z největších antilop, velké jako kůň, další žirafí rodinku, početné stádo gazel grantových s bílým zadečkem a černým ocáskem a pochopitelně megastáda pakoní a zeber. Mršina slona, kterou jsme včera objevili, je už řádně pokálená od supů, kterých už tady posedávají desítky. Chvíli jim ale ještě zabere, než se dostanou skrz tlustou sloní kůži. V trávě si taky vykračuje želví páreček:-)
Pěknou tečku si pro nás rezervace nechala na závěr: kdy už se pomalu chystáme k odjedu, zahlédneme v trávě odpočívat nějaké zvíře. Když přijedem blíž, vidíme, že je to statný lví samec s hustou hřívou. Nechá nás přiblížit se na 15 metrů, aniž by ho to zneklidnilo, jenom si nás prohlíží. Zase nás napadá, co by z nás asi zbylo, kdyby se teď rozhodl udělat těch pár rychlých pohybů a skokem se dostat na střechu dodávky, odkud na něj právě hledíme. Naštěstí je v klidu a po chvíli hlasitě zařve, zvedá se a protahuje a volným krokem kráčí podél nás a odchází pryč. A tím se s námi loučí rezervace Masai Mara a my odjíždíme zpět k velké příkopové propadlině a pak po jejím dně až do města Nakuru.
Cestou stojí za zmínku ještě trochu trapná situace, která se odehrála v jednom krámku, kde zastavujeme na odpočinek během cesty. Zatímco my jsme celkem ostřílení borci ve smlouvání (všude na světě, kromě pár "západních" zemí se prostě smlouvat musí), tak ne vždycky nám je to k něčemu. Vyhlídli jsme si pár drobností (divoká zvířata vyřezávaná z mahagonového dřeva) jako suvenýry pro příbuzné a tak. Prodavač nám oznámí cenu a my se jakože radíme a přitom je nám jasné, že přestřelil minimálně desetinásobně. Takže začíná smlouvací rituál, ale vůbec se nedaří dosáhnout slevy, jakou máme vytýčenou. Po nějaké době vidíme, že je to marné a tak děkujeme prodavači a ptáme se ho, jak si vůbec může myslet, že bysme koupili malé ručně vyřezávané zvířátko (ruční práce má v Africe menší cenu, než strojová) v přepočtu za 50,-Kč, když má hodnotu tak maximálně 5,-Kč. Prodavač ukazuje na bílého chlapíka vycházejícího z krámku a suše odpovídá lámanou angličtinou: "Když tamhleten mohl koupit dvě podobná zvířátka za 50$, tak proč vy byste je nekoupili za mojí cenu?" Rázem je to jasné, myslí si, že jsme ze stejné výpravy takže i stejní mamlasi. No nic, koupíme jinde...
Dnešní den nás čeká safari v národním parku Jezero Nakuru. Jezero má průměr asi 10km, je slanovodní a podobně jako v "Hells gate" je krajina kolem jezera lemovaná prudkými kopci, přes které zvířata nedokážou přejít.
Přijíždíme ke břehu jezera a hned nás ohromí růžová záplava plameňáků ve vodě u břehu, jsou jich tu prý až dva miliony. Procházejí se v obrovském zástupu v mělčinách u břehu a s hlavou skloněnou k hladině v zobáku filtrujou vodu a prosívají z ní řasy. Po krátké chvíli musí hlavu na konci dlouhého krku zvednout, aby mohli řasy polknout. Je to tak pravidelný pohyb, až se zdá, že to mají nacvičené - ve stejnou chvíli zvedne hlavu spousta ptáků. Možná sekundu jim trvá polykání a šup z hlavou zase do vody. A tak se rytmicky zvedají hlavy celého hejna nahoru a dolů. Plameňáků je tu tolik, že přes ně místy není ani vidět voda. Každou chvílí se odněkud zvedne obrovské hejno růžových ptáků, dají si okruh nad jezerem a zase přistanou jinde v mělčině a pokračujou v pasení.
Pár metrů od nás se vyhřívá na sluníčku skupina pelikánů a svými dlouhými zobáky si rovnají peří na křídlech a na hřbetě. Opodál se pasou zebry a prochází se pár buvolů. Ani tady ale nechybí čápi marabu a jiné druhy masožravých ptáků, protože mršiny jsou prostě běžnou součástí přírody. Jezero je prý lokalitou s největší diverzitou ptáků v Keni a více druhů na tak malé ploše je snad jen v amazonské džungli.
Najednou z nedalekého křoví vybíhá hyena. Nás si nevšímá a běží k vodě, nejdříve jenom zvolna, jakože o nic nejde a když se dostane pár metrů od břehu, nasadí tempo a vlítne do vody mezi plameňáky. Ti se ale pohotově s křikem rozletí a tam, kde před chviličkou nebyla pro samou růžovou vidět vodní hladina, stojí teď osamocená hyena a kouká, jak kdyby ji ulít plameňák, pak se otočí a rezignovaně se vrací směrem k lesu.
Přesunujeme se vozem na druhý břeh jezera a cestou akáciovým lesem se nám zdá, že na větvi asi 10metrů od cesty něco je, zastavujeme a opravdu, kousek od nás odpočívá párek levhartů. Jeden leží břichem na vodorovné větvi a nohy mu visí spuštěné dole pod větví. Druhý má asi službu, sedí na větvi a pozoruje okolí a teď hlavně nás. Pohled z očí do očí takové šelmy způsobuje že Vám přeběhne mráz po zádech. Po chvíli se obě kočky zvedají a elegantně skáčou z větve na větev, až nám zmizí z dohledu.
Při další cestě potkáváme prvního nosorožce bílého (tuponosého) - jižní poddruh, kteří sem byli převezeni z jižní Afriky a kterým se tady poměrně daří. (Zato severní poddruh nosorožce bílého je kriticky ohrožen a ve volné přírodě už možná vyhuben úplně, jednu z největších světových populací má ZOO ve Dvoře Královém.) A pak už nám do cesty vstupuje stádo buvolů. Dominantní samec s funěním přichází skoro na dosah k našemu autu a autoritativně pokyvuje hlavou s všeříkajícím gestem: "To je moje území!". I náš průvodce chápe, že je rozumnější vyhnout se konfliktu, couvnout a jet jinudy.
Pak přijíždíme do území mírumilovných žiraf a gazel a v trávě se prohánějí i prasata bradavičnatá a ptáci, co vypadají jako velké vrány, jen mají červeně vybarvenou hlavu. Kousek odtud taky odpočívá nosorožec a kolem se poflakují paviáni.
A už jsme zase u břehu jezera, kde v průvodu a s hlavami víc ve vodě než nahoře procházejí plameňáci. Stačí se přiblížit k vodě a velká skupina jako jeden muž mávne křídly s rozpětím skoro dva metry a je ve vzduchu, v ladném půlkruhu se přenesou na jiné místo ve vodě a šup se zobákem pod hladinu.
Pak ještě potkáváme skupinu nosorožců, kteří v leže odpočívají a nevadí jim naše přítomnost ani ne 10 metrů od nich, dva z nich (matka a "mrňavé" sotva půltunové mládě) se místo odpočinku převalují v bahně. A pak už jedeme na vyhlídku na vrcholky nad jezerem. Výhled je odsud úchvatný, jezero je jak na dlani a ve vodě podél břehu je flek, který vypadá jako světlá olejová skvrna, při pozornějším zazoomování je ale vidět, že v jednobarevnou masu splývají početná těla plameňáků. Na břehu jsou vidět i hejna pelikánů. Antilopy a buvoli chodí pít k přítokům, protože slaná voda jezera se pít nedá. Vyhlídkou se loučíme s N.P. Nakuru a odjíždíme zpátky do Nairobi.
Vstáváme brzo ráno a taxíkem vyrážíme na letiště a odtud pak vrtulovým minidopravním letadlem (asi pro 12 cestujících) opouštíme hlavní město a přesunujem se na pobřeží Indického oceánu. Cestou prolétáme kolem majestátného horského masivu Kilimanjaro, jehož součástí je stále zasněžený nejvyšší vrchol Afriky (Uhuru Peak s výškou 5895m).
Mombasa, kam přilétáme, je významné obchodní místo už po mnoho staletí. Název města znamená svahilsky "koktejl" a vznikl kvůli směsici lidí různých ras a barev pleti, kteří se potkávali na téhle významné křižovatce a zapustili tady kořeny. Jsou tu lidé úplně černí a statní jako Luo, jsou tu i vytáhlí masajové, ale spousta lidí je mnohem světlejší se vzhledem Arabů a Indů, dokonce jsou tady vidět lidi s thajskými a čínskými rysy. Mombasu si ale chceme nechat "na pak", takže rychle opouštíme letiště směrem k "autobusové stanici", odkud jezdí spoje na jih. Protože je město na ostrově a na jeho jižní straně není žádný most, jedeme velikým přívozem plným lidí. Spousta z nich nese na zádech, nebo na hlavě pytle s všelijakým zbožím - většinou ovocem. Jiní tlačí různé ručně vyrobené vozíky s nákladem. Už jsme zvyklí, že jsme tady jedinými bělochy a že tím přitahujeme zvědavé pohledy místních. Pobřeží Keni je mnohem víc muslimské (než křesťanské vnitrozemí), takže už ani nemáme velkou obavu o svoje bezpečí, i když tady muslimové asi nejsou tak pravověrní jako bývají Arabi - asi proto, že jsme daleko od svatých měst Mecca a Medina.
Vystupujem z přívozu a přímo před námi stojí několik dodávek, kterým se říká "matatu". Jsou to víceméně podobné devítimístné dodávky, jaké jezdí i u nás, na těchto je ale vidět jejich požehnaný věk. Ptáme se někoho, co jede na Wasini, ten se nás hned chopí a odvede nás ke správnému matatu. Tam nám seberou bez váhání batoh, nacpou ho do prostoru za sedačkama a protože zadní dveře nejdou kvůli množství zavazadel zavřít, řidič vytahuje provaz a zavazuje dveře tak, že zůstávají pootevřené, ale neotevřou se úplně, aby se všechna bagáž nevysypala. Nastupujeme do ještě celkem poloplného vozu, během pár minut je ale vše jinak a v dodávce nás je už 25 (v autě je jenom 9 sedadel) a to nepočítáme děti! Pěkně se k sobě tulíme (jak se říká, dobrých lidí se všude hodně vejde), takže můžeme vyrazit.
Nejdříve projíždíme příměstskými tržišti a slumy a pak už jsme zase o pár století zpět. Kolem nás husté palmové lesy a v nich sem tam hliněné a dřevěné chýše se střechami z palmových listů. Přijíždíme do osady Shimoni, kde cesta končí. Jsme asi 10km od hranice s Tanzanií. Jdeme do přístavu na břehu Indického oceánu a tam už kotví loďka (taková větší pramice). Nastupujem a loď nás převáží na ostrov Wasini, který je asi 1,5km od pevniny. Protože je odliv, nízká hladina vody nedovoluje loďce doplout až ke břehu, takže boty do ruky a posledních asi 100 metrů musíme pěšky po ostrém korálovém dně. Na ostrově je jediná možnost ubytování, kde si pronajímáme pokojík s výhledem na moře a pak nás vede náš domácí jménem Abdul k malému domečku na zadním dvorku. Otevírá dveře a my vidíme, že na podlaze se to hemží kraby, je jich tu odhadem kolem stovky. Jsme vybídnuti, ať si vybereme oběd. S rozpaky ukazujeme na kraby, kteří se nám zdají největší. Abdul nám je podává a upozorňuje, ať si dáme bacha na klepeta, že cvaknutí dost bolí a může způsobit i zlomeninu prstu.
Na ostrově není elektřina, ale je tu jeden dieselagregát, takže když je opravdu potřeba (a je nafta - což je vzácné), tak na chvíli elektřina jde. Procházíme se po vesnici na ostrově, jsou tu domky vyzděné z kamenného zdiva se slaměnými střechami. Ulice tu nejsou, domky jsou postaveny blízko sebe a v okolní hlíně jsou vyšlapané pěšinky, které je spojují. Za vesnicí je Korálová zahrada, je to zajímavý přírodní útvar - korálové skály se svými prapodivnými tvary "vyrůstají" ze země porostlé jemnou zelení - řasami. Když je hladina moře při přílivu vysoká, celou plochu zatopí moře a korály trčí z vody a když je odliv, korály stojí takříkajíc na zelené louce. V dírkách v zemi žijí malí krabíci, okolí se jimi úplně hemží. Na ostrově taky vidíme první baobaby, stromy s nejtlustšími kmeny na světě. Průměr kmene můžou mít až 11m (to je šířka běžného rodinného domu) a obvod 35 metrů (bylo by potřeba nejméně 20 dospělých lidí, aby strom obejmuli). V kmeni baobabu je dužina, která v období dešťů nasákne vodou a pak strom bez problému přečká období sucha. O kousek dál za vesnicí je malý kamenolom, kde se těží kámen na stavbu místních domů. Je to vlastně jen asi 5 metrů skály, která po odhrnutí zeminy vyčnívá nad zem a tu skálu (korálového původu) jeden chlapík palicí, sekáčem a krumpáčem rozsekává na hrubé bloky o velikosti cca 40x20x20cm, které se pak používají jako cihly.
Pozdní odpoledne je tady a Abdul už na nás z dálky volá, že oběd je připraven. A opravdu, na stole ozdobeném čerstvými květy se skví dvě červená krabí těla. Dostáváme příbor, kterým je dřevěná palička na rozbíjení skořápky a místo talíře dřevěné prkýnko. Každý kousek končetiny je třeba naprasknout paličkou, aby se člověk dostal k lahodnému masíčku. Ze začátku není snadné odhadnout přesnou sílu úderu, praštit málo znamená krunýř nerozbít a praštit moc zase znamená rozšmelcovat skořápku i s obsahem. Za chvíli to máme v oku, takže si vychutnáváme mňamku, jakou jsme ještě nejedli, maso je jemnější než krevety nebo mušle - a to čemu se u nás říká krabí tyčinky, je jen ubohá parodie. Každý sebemenší článek krabí končetiny stojí za to otevřít, nejúžasnější kusy masa jsou v klepetech.
Po fantastickém kulinářském zážitku relaxujem na pobřeží, Abdul mám přináší list aloe vera, který nařízne a ukazuje, že se máme vymačkanou šťávou potřít. Šťáva z aloe se používá k výrobě léčiv a v kosmetice pro svojí hojivou schopnost. Taky přináší pivo (pochopitelně zase teplé). Oběma dárky nám udělal velikou radost.
Ještě později je večeře, velký stůl je zaplněn spoustou talířů se smaženými a grilovanými rybami, pirohy, masovou směsí, bramborami, čapatí, rýží, omáčkami, zeleninou ... a celá tabule je zase ozdobena čerstvými květy. Jaká úžasná změna oproti chudé stravě ve vnitrozemí! Další příjemnou změnou je, že tady u moře nejsou moskyti!
Dneska podnikáme výlet tradiční domorodou plachetnicí na širé moře. Nejdříve je potřeba obeplout ostrov a hned jak opouštíme přístav, se k nám přidává početné hejno delfínů, skáčou těsně vedle lodi a doprovází nás až do širého oceánu. Proplouváme kolem pobřeží korálového ostrova Wasini, které je ohlodané a rozvrásněné mořským příbojem, až tvoří dlouhé skalnaté převisy, na nichž rostou mohutné baobaby. Cestou míjíme ještě pár dalších menších atolů a už se blížíme k místu, kde je voda světlejší než jinde. Je to místo, kde se pod hladinou skrývá korálový útes. Kdyby hladina Indického oceánu klesla o pár metrů, tak by se z něj stal taky ostrov. Jsme v mořském národním parku Kisite a takových korálových útesů je tady hned několik. Vyskakujeme z lodi oděni do šnorchlovacího vybavení, abychom mohli prozkoumat místní podvodní život. Korály mají zajímavé tvary a dorůstají i velikosti hodně přes metr. Některé vypadají jako hlávkový salát, jiné např. jako hromada brambor, k dokonalosti jim už chybí jenom větší barevná pestrost. A ryb je tu taky nepočítaně, jsou spíš menší, ale zato v obrovských hejnech a na rozdíl od korálů hýří všema barvama. Voda je čistá, takže viditelnost je výborná i ve větších hloubkách.
Po návratu na ostrov nám ukazuje Abdul, že právě ulovil chobotnici, má přes metr dlouhá chapadla a je na dotek pěkně slizká. Bude k večeři. A za chvíli už se nese na stůl, nemá smysl se opakovat, jen pátráme v paměti, jestli jsme si už někdy takhle pochutnávali a nejde jen o chuť, ale i o množství - oběd pro dva lidi zabere celý stůl, k němuž by se vešlo aspoň 6 osob. Zase jsou tu ryby, omáčky, marinované brambory, čapatí, rýže, zelenina a tentokrát i nasekaná grilovaná chapadla z chobotnice. Je dobře vědět, že i v takové chudé zemi, kde žijou téměř všichni (kromě pár vyvolených) hluboko pod hranicí chudoby, nemusí být život úplně bídný.
Potom se jdeme potápět u břehu ostrova a i tady nedaleko přístavu stojí podmořský život za pozorování.
Hned ráno ke snídani ochutnáváme mimo jiné další z chuťovek, jaké u nás člověk běžně neochutná - murénu, kterou chytil Abdul při nočním rybaření. A pak už opouštíme ostrov, člunem se přepravíme na pevninu do osady Shimoni a tam se dozvídáme, že matatu by mělo jet někdy za hodinu - za dvě (teda, že obvykle tak jezdí). Jízdní řády tady neexistujou. Procházíme se po vesnici, domy jsou hliněné, dřevěné a taky vyzděné z úlomků korálů a střechy mají ze sušených palmových listů.
Dozvídáme se od místních, že je tady v Shimoni hned vedle trhu jeskyně. Tak do ní vlezeme, jeskyně je dost nenápadná, vstupem do ní je totiž hluboká díra do země, kam se musí slézt po dlouhých do kamene tesaných chodech a žebříku. A tam dole pod zemí se otevírají veliké prostory o několika místnostech. Tahle dutina v zemi se jmenuje "Jeskyně otroků" a používala se před staletími jako mezisklad chycených otroků, než byli naloženi na loď a odvezeni do Nového světa. Dneska v jeskyních bydlí velká kolonie netopýrů.
Pak už přijíždí matatu a my se přemisťujem směr Mombasa. Trajektem plným lidí a jejich zboží se pak necháme převést na ostrov, na kterém město leží. První Evropan, který město navštívil byl Vasco da Gama a o pár let později bylo vydrancováno Portugalci, kteří tady postavili pevnost. Po jejich odchodu přišla nadvláda Britů. Po celou dobu ale byla a stále ještě je Mombasa největším přístavem ve Východní Africe a křižovatkou mezi Afrikou, Blízkým východem, Indií a Asií vůbec. Proto jsou tady lidé směskou všech možných ras.
Nejdříve zamíříme do portugalské pevnosti "Fort Jesus", která stojí na nejvyšším vrcholku ostrova, na skále nad mořem. Je postavena jak jinak z úlomků korálů a je okrové až červené barvy. Pevnost má důmyslně řešená obranná opatření, např. hlavní vstupní brána je za dvěma rohy tlustých zdí, aby nebylo možno použít velká beranidla a je tu i několik desítek kanónů.
Potom bloudíme spletí úzkých křivolakých uliček starého města, ve kterých se ztrácíme i s mapou v ruce. Na budovách je vidět jejich několikasetleté stáří a nedostatek peněz na opravy, ale na rozdíl od Nairobi má aspoň Mombasa skutečné historické centrum. Je tu třeba mešita s minaretem ve tvaru cukrové homole a další, která tvarem a barvama připomíná spíš několikapatrový svatební dort. Přicházíme k tržišti, kde koření prodávají z 10-ti litrových kýblů anebo rovnou z obrovských pytlů a vedle je zase hliněná plocha velikosti tenisového kurtu, kde se ve velkých hromadách povaluje prodávané oblečení a všechno je zahaleno do prašné mlhy. Odtud už míříme na "autobusovou stanici" směr sever. Nastupujeme do nejlepšího autobusu, jaký jsme v zemi viděli - ne že by měl třeba klimatizaci, ale je celkem čistý a vypadá, že není ani 20 let starý. Autobus už je skoro plný a řidič startuje. Jsme rádi, jak nám to hezky klape, jenomže nastartováno zůstává ještě půl hodiny, občas řidič dokonce jen tak na neutrál prošlápne plyn a nic. Potom dokonce několikrát zařadí jedničku a popojede pár metrů a pak zase těch pár metrů couvne a zase někdo přistoupí a tak pořád dokola - dělá to opravdu napínavé. Asi po hodině jsou konečně všechna sedadla obsazena a my vyrážíme. V Africe se holt jízdní řády nevedou, jde o to naložit co nejvíc platících a když není plno, tak se prostě nikam nejede.
Už pár kilometrů za městem vjíždíme do zemědělské oblasti, projíždíme kolem obrovských ananasových plantáží. A podobně jako u nás je občas uprostřed pole nebo louky osamělý strom nebo keř, tady stojí mezi lány ananasu mohutné baobaby. Po pár hodinách přijíždíme do města Malindi, které je o poznání chudší, prašnější a špinavější než Mombasa. V Keni je dobře poznat, jak daleko je místo od kulturního a obchodního centra - čím dál je, tím je chudší a "ubožejší". Taková centra jsou v Keni jen dvě - Nairobi a Mombasa.
Najímáme si tuktuk a ten nás odváží do kempu. V Keni je síť státních kempů, které mají podporovat turistický ruch, ale zdá se že to jaksi nefunguje, protože jsme tady úplně sami. Kemp je obehnán vysokým plotem a u brány je jako obvykle uniformovaná hlídka ozbrojená samopalem.
Kemp je přímo vedle krásné písečné pláže, u které kotví desítky malých barevných rybářských loděk. Tady jsme taky sami, i když je ještě krásný den. V Keni prostě nemusí nutně být pláž synomymem pro plavky, koupání a opalovačku. Všimneme si hemžení u převrácených nádob na odpadky a když se podíváme pozorněji, vidíme kolem odpadků pobíhat desítky krabů (až 15cm velkých), kteří si pochutnávají na zbytcích. Jakmile se k nim přiblížíme, bleskurychle se rozprchnou a zmizí ve svých dírách v zemi.
Ráno vstáváme dřív, abychom stihli svítání nad hladinou Indického oceánu a pak už vyrážíme, mnohem horším autobusem než včera, v naší cestě na sever. Neliší se jenom autobus, ale i lidi, zatímco včerejší spolucestující ještě nesli známky toho, že jedou z města do města, dneska už na naší cestě nic jako město (jak to slovo chápou evropani) není. Většina lidí je oblečena do tradičního kmenového oděvu, sestávajícího z pestrobarevného dlouhého pláště (převládá zelená a modrá), ženy mívají šátky na hlavě. Mnozí už na autobus čekají s pytli na hlavě. Jeden chlapík má v každé ruce několik slepic svázaných vzájemně za nohy provázkem. Přisedá si vedle jiného cestujícího, hromadu slepic ukládá úhledně pod sedadlo a nikoho to nijak neudivuje. Když už je autobus tak plný, že hodně lidí stojí, neváhají stojící požádat sedící, aby se zmáčkli a na dvousedadle se tak sedí po třech a třeba i s dětmi na klíně. Na střeše autobusu se hromadí vysoká kupa zavazadel, bude s podivem, jestli všechny dorazí do cíle, náš batoh se naštěstí vešel ještě do spodního úložného prostoru.
Hned za městem se výrazně zhoršuje kvalita silnice a krajina kolem ní postrádá známky lidského zásahu. Už jsme opustili zemědělský kraj a projíždíme zemí přímořských mokřad, ve které nejsou žádná města, ale jen domorodé osady. V každé z nich vypadají domy jinak, v jedné jsou například vyzděné z kamene se střechami z palmových listů, o pár desítek kilometrů dál to jsou kruhové hliněné chatrče s rákosovou střechou a jinde zase celoslaměné chýše tvaru homole, které vypadají jako z doby kamenné. Všude jsou vidět pestrobarevně oděné ženy s dětmi přivázanými v šátcích na zádech.
Lidi v tomhle kraji jsou zase vysocí a hubení, trochu podobní masajům. Zatímco v Evropě na člověku nepoznáte, jestli je z Londýna nebo z Moskvy, protože už od dob stěhování národů jsou všichni v pohybu a neustále se vzájemně kříží, tady po staletí a možná po tisíciletí lidé neopustili kraj svého kmene - za jeho hranicemi je nepřátelské území a tam se prostě nesmí.
Autobus nemá pevné stanice, zastavuje tam, kde si kdo na silnici mávne, nebo řekne řidiči, že chce vystupovat. Na takových zastávkách přistupuje k autobusu houf žen s ovocem a vodou na hlavě a prodávají zboží do okének - kupujeme banány, kukuřici a vodu (je sice v PET lahvi, ale je otevřená, takže je to asi voda z potoka). Míjíme celou řadu vesnic, některé jsou menší jiné větší, některé leží mimo silnici, jinými silnice prochází a zastavujeme třeba na rušném tržišti s dobytkem a ovocem. Společné mají to, že sem elektřina ještě pěkných pár let nepovede a o asfaltu na silnici si můžou taky nechat jenom zdát a zřejmě je i spousta dalších pro nás běžných věcí, o kterých místní vědí jen z vyprávění.
A pak už přijíždíme na konec cesty, a to doslova. Prašná hliněná cesta se mění v molo a dál už je jen moře. Všichni vystupují a míří k molu. Jdeme pro batoh, ale žádné ze zavazadel, která už vyndává řidič z autobusu, se mu nepodobá, hledáme něco modročerveného, ale všechna bagáž má béžovou barvu okolní hlíny. Když všichni odejdou, zůstává na zemi jediný beztvarý šedobéžový předmět. Pořádně ho oklepeme a z pod nánosu prachu vysvitnou známé barvy.
Jdeme k molu, tam už čeká člun, zase je to trochu větší pramice, tentokrát dokonce s motorovým pohonem. Odhadem má kapacitu asi 10 osob. Jak je ale v Africe zvykem, musí se do ní nacpat všichni, takže je nás tu minimálně trojnásobek - spousta lidí si sedí na klíně i krajnice jsou plně obsazené, hladina dosahuje asi pět centimetrů pod okraj člunu a když přijde větší vlnka, trocha vody šplíchne i dovnitř. Nikdo ale nehne ani brvou a tak i my věříme, že foťáky na druhý břeh dovezeme v suchu.
Překonáme průliv a plujeme podél břehu největšího ostrova souostroví Lamu, na kterém je i stejnojmenné město. Nejdříve proplouváme kolem hustých mangrovových lesů, pak kolem krásné malé pláže a pak už vidíme první domy města Lamu. Po pobřeží jezdí lidi na oslech, nebo vedou oslíky naložené nákladem, budovy jsou čistě bílé a nad tím vším vysoké palmy a košaté akácie. Na první pohled je jasné, že jsme v pozemském ráji.
V Lamu vystupujeme s úlevou ze člunu a sháníme se jak se dostat do osady Shela, která je na druhé straně ostrova - obrácené k otevřenému moři. Jak to tak bývá, nabízí se nám chlapík, že nás zaveze, kam chceme a navíc má pro nás ubytování. Souhlasíme, že se na nabízený dům nezávazně podíváme a nastupujeme do další lodi, tentokrát je to už pravá arabská plachetnice s trojúhelníkovou plachtou, která umí plout i téměř proti větru. Při takovém kurzu se ale loď tak nakloní, že hrozí její převrácení a tak je třeba vysunout přes bočnici dlouhé prkno a na jeho konec si jeden člen posádky vleze a vlastní hmotností loď vyvažuje.
Osada Shela je vesnička přímo na břehu moře, domy jsou tu stejně bílé jako v městě Lamu a palem ještě více. Kapitán nás vede k "našemu" domu. Je to krásný tropický čistě bílý patrový dům pár metrů od pláže. Patří prý nějaké starší zámožné ženě, která sem jezdí jen 2x do roka. V hale zdobené arabskými klenbami nás čeká stálý personál - dva černí mladíci, kteří jsou nám plně k dispozici, v ložnici je postel s nebesy. Střešní terasa s výhledem na moře a houpací sítí, nad kterou ční koruny palem je úplně pohádková. Dům má dokonce vlastní generátor proudu, takže je tu funkční lednice! Neváháme ani vteřinu a tenhle nocleh berem. Cena není nijak přemrštěná, tak proč si neužít trochu tropického luxusu?
Po ubytování si objednáváme ryby k večeři a studené pivko a jdeme na pláž za vesnici. Vlahý oceánský vítr na jemném písečku nám dá rychle zapomenout na náročnou cestu a tělo i mysl se dostává do stavu bezstarostné blaženosti, který je tady nakažlivý.
Později se jdeme projít po vesnici, jsou tu uličky tak úzké, že když se míjí dva pěší, tak se nutně oba otřou o zeď protějších domů. Na celém souostroví Lamu taky není žádný automobil, jako jediný dopravní prostředek po pevnině se tu používají oslíci a těch tu taky je nepočítaně - jsou všude, procházejí se po ulicích a postávají v neoplocených dvorcích. Taky vidíme, že je tu hodně ortodoxních muslimů a muslimek zahalených kompletně od hlavy až k patě jen s úzkým prostřihem na oči.
V 6 večer zapadne slunce a je tma - na to už jsme si zvykli. Ale v 7 se najednou rozsvěcují lampy veřejného osvětlení - ne že by jich tady bylo moc, ale sem tam na některém tmavším nároží a u přístavu nějaká je. Naši domácí nám věc objasní: na Lamu je totiž velký dieselagregát, který se občas večer zapíná třeba i na dvě hodiny, takže jde elektrický proud. My máme štěstí, že jsme tady v době Ramadanu, kdy se proud pouští aspoň na chvíli skoro každý den.
Dopoledne dostáváme zajímavý nápad, ke kterému nás inspiruje spousta malých rybářských lodí u pobřeží. Najímáme si jednu z arabských plachetnic i s tříčlennou posádkou a jedem si zarybařit na moře - okolní vody se rybami jen hemží. Vyplouváme pár set metrů od břehu, posádka stáhne trojúhelníkovou plachtu a kapitán nám a ostatním členům posádky rozdává rybářské nářadí - malý kousek dřeva (uříznuté prkýnko) omotané vlascem. Na jeho konec navazujeme háček, na něj napichujeme malou krevetu a házíme do vody. Chvíli se nic neděje a pak jemné cuknutí, rychle zasekáme a vytahujem háček. Ten je ale už prázdný, takže nová kreveta a znovu. Takhle se to opakuje mockrát, přijdeme i o několik háčků, které se zaseknou o korály na dně, nebo je prostě ryba vezme s sebou. Nakonec naštěstí úlovek není až tak bídný - ryby jsou sice malé, až by se daly nazvat podmíráky, ale tady se to tak nebere. Když jsme s úlovkem spokojeni (máme asi 10 rybek), zamíříme k sousednímu ostrovu jménem Manda, kde zakotvíme. Podél celého pobřeží, kam oko dohlédne je krásná písečná pláž a u ní palmy, akácie a další tropická vegetace. Rozděláváme oheň, musí se vytvořit hodně žhavého popela, a na něm pak na roštu z proutí se ryby pečou. Posádka na lodi veze i citrony, zeleninu a rýži, takže oběd je opravdu lahodný. Celá porce ale zůstává jen na nás dva, protože místní, jako správní muslimové, drží Ramadan. Kolem poledne se dokonce omlouvají a odplouvají plachetnicí na hlavní ostrov do mešity se pomodlit - na ostrově Manda, žádná mešita není. Když odplouvají, vidíme i několik dalších plachetnic z různých směrů mířit k jednomu místu - k mešitě.
My zatím prozkoumáváme pobřeží ostrova, kde nacházíme i staré pohřebiště, obehnané hliněnou zdí. A taky si užíváme tropického slunce a moře a pláže na ostrově, na kterém jsme možná úplně sami.
Odpoledne se posádka vrací a my pak, když už máme ostrého slunce dost, s nimi plujeme zpátky na ostrov Lamu. Odpoledne zčásti v nasazeném odpočinkovém trendu trávíme na úžasné střešní terase našeho domu v houpací síti ve stínu palem s výhledem na moře. A později opět procházíme uzounkými uličkami osady Shela a míjíme oslíky a rozplýváme se nad roztomilostí osličátek. A ještě později dostáváme nápad, což takhle navštívit místního "kadeřníka" - spousta místních žen totiž nosí úžasné copánky. Stačí oslovit u přístaviště člověka, s kterým jsme už dříve mluvili a od něhož jsme dostali větvičky myrhy ke žvýkání. "Jasně, moje žena je plete", zní očekávaná odpověď a pak už míříme k němu domu, kde je v tu chvíli celá hromada lidí - rodinných příbuzných a dětí, blíží se totiž konec ramadanského denního půstu a vše se chystá k večerní hostině. Ještě je ale chvíle času, než zazpívá muezzin a půst ukončí, takže se nám přání splní a dlouhé blonďaté vlasy té hezčí z nás dvou se mění ve šňůrky černošských copánků. Pak už padá tma a my si ještě (pochopitelně jen proto, že to patří k místnímu folkloru) kupujeme jointa skvělýho modelu hašiše a odpalujeme ho v našem domě - v pohodové kuřárně nebo možná čajovně, což je místnost (nebo spíš zastřešená terasa) podél všech stěn vybavena sedacím a lehacím nábytkem s hromadami naskládaných naducaných polštářů.
Dopoledne uskutečňujeme výpravu arabskou plachetnicí na další sousední ostrov, kde se skrývají v džungli pozůstatky prastarého města Takwa, které bylo z neznámých důvodů opuštěno někdy v 17.století. Protože je zrovna odliv a vody u ostrova, kam míříme jsou mělké, musíme vzít menší plachetnici než včera. Připlouváme k ostrovu a vplouváme do zátoky, která se postupně zužuje. Její břehy jsou hustě porostlé mangrovovými lesy, které teď v době odlivu ukazují nad hladinu dlouhé vzdušné kořeny a až někde dva metry nad vodou se začínají zelenat lístečky - to je úroveň vodní hladiny při přílivu. Zátoka je čím dál užší. Z šířky několik set metrů v ústí je po pár kilometrech plavby několik metrů, že se zdá, že nás mangrovy chtějí sevřít. A pak už plachetnice naráží na dno, takže přestupujem do veslice, kterou vezeme v závěsu a pak už dře o dno i tahle loďka, takže vystupujem. Voda je hluboká sotva nad kotníky, ale měkké bahno pohlcuje nohu víc, takže se brodíme po kolena s botama v rukou. Postupně ale vody ubývá a země zpevňuje a po pár stovkách metrů se v místním tropickém horku i uschlé bahno samo odloupe z nohou. Nejdříve přicházíme k pobořeným hradbám města a za nimi už stojí první budovy. Všechny jsou kompletně vyzděny z úlomků korálů a chybí jim střechy. Největší stavba byla pravděpodobně křesťanským kostelem, kolem stojí mnoho zřejmě obytných domů. Na okraji města je krematorium, to je stavba o rozměrech asi 3x3m s 5 metrů vysokým komínem. Všechno je to v současnosti pohlceno hustou džunglí, kde se proplétají liány a výjimkou tu nejsou ani obrovské baobaby. Při zpáteční plavbě proplouváme kolem další z vesnic na souostroví, tentokrát vesnice kamenolomců, kteří, jak už je v této zemi obvyklé, vydobývají a opracovávají kámen ručně. Pak ho taky přeměněný na kvádry ručně nakládají na plachetnice s trojúhelníkovou plachtou, které se pod tou tíhou sotva drží na hladině, a po vodě ho dopravují na místo určení. Cestou se nám vítr pěkně v nárazech opírá z boku do plachty, tak je třeba, aby někdo vylezl na konec dlouhého prkna, které se v takových situacích vysune přes bok lodi, a vyvažoval vlastní vahou. Nárazy větru jsou veliké, tak tam musí vlízt buď dva drobní černí námořníci, anebo jeden urostlý středoevropan. Vítězí varianta číslo 2 a je to celkem adrenalinový zážitek - konec vysunutého prkna se houpe od doteku vodní hladiny až do několikametrovou výšku nad ní.
Po návratu do našeho přechodného bydliště už jen balíme a přemisťujeme se opět plachetnicí do hlavního města souostroví. Město Lamu má sice více obyvatel, ale jinak se příliš neliší od Shely. Ale rozdíly tu jsou - například v "restauraci" u přístaviště mají dokonce splachovací záchod! Zase tady nejsou žádná auta a uzounkými uličkami se prohánějí oslíci s nákladem nebo s páníčkem na hřbetě. Mají tu promyšlený systém kanalizace, ve kterém dešťová voda stéká žlábky v uličkách z míst ve vyšší poloze až do moře. Na křížení uliček se žlábky stékají jako řeky. Co jsme tady, tak nepršelo, ale ve žlábcích pořád teče voda - ale žádný zápach nenasvědčuje tomu, že by šlo o splašky. Uprostřed města je zachovaná, ale nepřístupná zřícenina středověké pevnosti a u jejich hradeb, na hlavním náměstí velkém jako basketbalové hřiště se koná trh - jako všude jinde se tu prodává hlavně ovoce, zelenina, koření a maso (visí tu na hácích celá stažená zvířata).
A pak už opouštíme úplně ostrov Lamu a míříme na sousední ostrov, kde je letiště. Funkci letištní haly plní otevřená chýše s dřevěnými kůly, na kterých je střecha z palmových listů a na runwayi chybí asfalt. Letiště je moderně zařízené, má vlastní elektrický generátor a je tady i scanovací bezpečnostní brána, kterou musí všichni při kontrole projít a pás na kontrolu zavazadel. Check-in probíhá ručním vyškrtáním jmen pasažérů ze seznamu na papíře a batoh odkládáme na vozík, který pak ručně odtáhne jeden zaměstnanec k letištní dráze. A pak už přilétá malý vrtuláč a my opouštíme skutečný ráj na planetě Zemi - úchvatné souostroví Lamu.
Ještě za světla jsme zpátky v Nairobi a z letiště bereme taxi. Když jsme už skoro v centru, uvízneme v dopravní zácpě. Chvíli stojíme a popojíždíme, když najednou začnou auta okolo nás troubit a my vidíme, jak k silnici směrem k nám z nějakého prostranství přibíhají spousty lidí (pochopitelně černochů) a když jsou blíž, slyšíme je něco pokřikovat, jsou jich nejdříve stovky a pak je jasné, že jde o mnohatisícový dav. Řidič taxi nás uklidňuje, že jde o předvolební prezidentskou kampaň a jeden z kandidátů (Raila Odinga - favorit většiny chudých lidí) měl právě projev na náměstí a teď se lidi rozebíhají nadšeně k domovům (asi v naivním přesvědčení, že až se Raila stane prezidentem, vytáhne zemi z bídy). Lidi vykřikují jméno kandidáta a název jeho politické strany ODM. Když je běžící dav ještě mimo silnici, vzbuzuje jeho masa celkem strach, ale když křičící lidi vběhnou mezi v koloně stojící auta na čtyřproudové silnici a kličkujou mezi nimi (i kolem našeho taxi), tak nahánějí opravdovou hrůzu. Taxikář zavírá kličkou okýnko a my ho bleskově napodobíme. Několik lidí si všímá, že v autě jsou běloši a bouchají na kapotu vozu, rychle se kolem nás vytvoří hluk, přes který není vidět. Bouchají a pokřikují - snažíme se vypadat solidárně a se sevřenou zadnicí, strnulým úsměvem a zvednutým palcem taky voláme "ó-dé-em!" Naštěstí jsou všichni v dobré náladě a asi i spokojeni, že držíme s nima, a zase odbíhají dál. Ale přibíhají další. Průvod probíhá kolem nás aspoň deset minut, které nám připadají nekonečné. Potom se kolona aut dá pomalu do pohybu a my přijíždíme nedaleko hotelu, ještě požádáme taxikáře, aby nám zastavil u obchodu, abychom si koupili nějaké jídlo a víno na poslední večer. Jen co zastavíme, proběhne kolem nás další vlna Railových příznivců, tentokrát ale zůstáváme nepovšimnuti. Pak už vystupujeme před hotelem a opravdu se nám uleví, když jsme za jeho dvojitými zamčenými mřížemi.
Večer máme návštěvu, přichází za námi na hotel Elias se svojí přítelkyní Lydií a přinášejí večeři - pečené kuře s čapatí a spoustu dárků - vyřezávané dřevěné příbory, náramky a přívěšky z korálků. My zase otvíráme lahev vína - naši hosti víno ještě nikdy nepili a možná už ani pít nebudou. V příjemném povídání (třeba o krásném keňském pobřeží, které taky možná nikdy neuvidí, protože doprava je nad jejich finanční možnosti i když je to z Nairobi k moři jen jako z Ostravy do Karlových Varů; anebo o rezervaci Masai Mara, kam se taky nikdy nepodívají, ač je to ještě blíž) nám uteče poslední večer naší cesty. Dostává se nám mimo jiné šokujícího vysvětlení, proč vlastně mají lidi v Africe tolik dětí, když jsou tak chudí, že mají velké problémy uživit sami sebe? Je to proto, aby jim ještě nějaké děti zbyly, když jich několik umře...
Další den ráno se loučíme s touhle fantastickou zemí mnoha tváří, která zaslouží obdiv i soucit zároveň a odlétáme zpátky do Evropy – do světa, kde je možné vrátit zboží do 30 dnů bez udání důvodu; kde si zajdete pro podporu, když přijdete o práci; kde je možné zažalovat doktora za nepovedenou operaci; kde je výpadek proudu vnímán jako mimořádná událost ... Tady v Africe jsou podstatné mnohem zásadnější problémy.
| Homepage / Fotogalerie / 2007 / Keňa |
KEŇA (09-10/2007)výlet "Hakuna matata"
|
  |
K rozhodnutí vyrazit do Keni přispěl mimo jiné fakt, že tam máme "adoptované" dítě a naopak důvodem adopce dítěte právě v Keni bylo, že jsme plánovali někdy tuhle zemi - jednu z nejzajímavějších na světě - navštívit.
V rámci přípravy na naši neorganizovanou cestu do srdce Afriky jsme se obrátili na organizátora naší adopce Humanistické centrum Narovinu s prosbou o pomoc s návštěvou "našeho" dítěte. Collins Onyango, jak se chlapec jmenuje, totiž žije nedaleko od Viktoriina jezera v malé vesničce, která není na žádné mapě, asi 300km od hlavního města, což je vzdálenost, která se dá v Africe urazit veřejnou dopravou tak za dva dny. Dostali jsme emailový kontakt na koordinátory v Keni. Naštěstí jsme komunikaci s nimi zahájili dlouho dopředu, protože odpověď na mail nikdy nepřišla dřív než za 14 dní - přístup k internetu (a nejen to) tam není vůbec tak samozřejmý jako v Evropě. Během těch několika málo mailů, které jsme si stihli vyměnit, se nám podařilo dohodnout, že se Keňáci někde pokusí sehnat auto, aby nás mohli za "adoptivním synkem" dovézt a že se potkáme na letišti.
Den 01
Na letiště v Nairobi přilétáme brzo ráno, ještě za tmy, vyzvedáme bagáž a míříme do haly, kde máme sraz s domorodými koordinátory. Přestože jsme na místě asi o půl hodiny po domluveném čase, nikdo nás nečeká, ale po několika dalších desítkách minut přicházejí a míří s jistotou rovnou k nám (jsme tady jediní běloši). Uvědomujeme si, že na tomhle kontinentě na nějaké té minutě až tak nezáleží. Koordinátoři Elias Warambo, Peter Otieno a jejich kamarád Dan (hodně jsou tu rozšířena anglická jména, protože země byla dlouhou dobu britskou kolonií) nás srdečně vítají a odvádějí nás k autu před halou. Komunikačním jazykem je angličtina, kterou chlapci zvládají celkem obstojně i když zjevně neškoleně. Auto je v podstatě veterán, ale zdá se, že ještě funguje dobře. Jedeme nejdříve do bydliště našich společníků. Projíždíme temnou zemí, kde není žádné veřejné osvětlení, a s postupujícím svítáním je vidět, že všude podél cesty chodí lidi (za tmy jsme si jich kvůli jejich černému "maskovacímu" zbarvení nevšimli). K našemu překvapení ale nejedeme do města, ale naopak domy kolem jsou čím dál menší a ubožejší. Pak už zmizí i asfalt z povrchu silnice a my zastavuje v tmavé vesnici, bez osvětlení a vstupujeme do třípodlažního domu rovněž bez elektriky. Uprostřed domu je malý pavlačový dvorek, z kterého jsou přístupné byty. Po pavlačích pobíhají děti a smějí se na nás, asi ještě neviděly moc bělochů. Nejdříve jdem do "bytu", kde bydlí Elias, Dan a další 3 jejich kamarádi. Nejde vlastně ani o byt, je to jen jedna místnost o velikosti asi 4x4m rozdělená pověšeným prostěradlem na část denní a ložnici. Pak nahlédneme i do Peterova bytu. Ten je na tom lépe, protože má "byt" sám pro sebe, taky je to jen jedna místnost ale ještě menší (rozměry asi 4x1,2 metrů). Záchod je na pavlači a je tureckého typu, vlastně je to běžná evropská WC mísa, ale je celá zabetonovaná do podlahy. Splachuje se kýblem, protože voda tady ještě nikdy netekla a asi jen tak nepoteče. Jsme pohoštěni silným keňským čajem s mlékem a dozvídáme se, že jsme v Kayole - jednom z největších nairobských slumů a že tady elektřina jde jenom výjimečně a že tady není prakticky vůbec žádná práce a lidi tady žijí v podstatě bez závislosti na vynálezu, zvaném "peníze", protože žádné nemají. Elias s Peterem jdou připravit auto a věci na cestu a my máme zatím čas trochu prozkoumat okolí, jde s námi Dan, aby nám ukázal "krásy" slumu. Venku už je den, takže vidíme, že dům, kde bydlí kluci, je jeden z mála vícepatrových. Ujdeme jen pár metrů a Dan nám ukazuje "kostel". Na první pohled jde o obyčejnou garáž z vlnitého plechu, ale na střeše je dřevěný kříž, vevnitř jsou lavice z hrubých prken a před vstupem cedule "Good hope church", takže je to opravdu kostel. Teď si teprve začínáme uvědomovat, že rozdíly mezi Evropou a Afrikou jsou větší, než jsme čekali. Přicházíme ke kamenolomu, kde se nepoužívá žádná mechanizace. Dělníci tam palicí buší do skály, jiní nabírají do plastových kýblů ulámané kusy kamene a vynášejí je z jámy (o velikosti lomu Amerika na Berounsku) na povrch a tam další dělníci mlátí palicemi do jednotlivých kamenů, až je rozbijou na štěrk správné velikosti. Modernější techniku v lomu používal už Jindřich Plachta ve slavném filmu "Nebe a dudy" z roku 1941.
Pokračujeme do hloubi slumu, cesty jsou pochopitelně hliněné a bahnité, žádný asfalt. Domy jsou malé budky se stěnami i střechou z vlnitého plechu. Některé mají třeba i kamennou zeď a některé mají zase stěny uplácené z hlíny. Jedinou funkcí domů je, aby dovnitř nepršelo, teploty jsou tady po celý rok příjemné (Nairobi je 150km od rovníku). Odevšad vybíhají děti a zvědavě si nás prohlížejí, odvážnější se smějí a volají na nás "Jambo", což je svahilsky "Ahoj", smějeme se taky a odpovídáme. Slum je neuvěřitelně obrovský, procházíme stále stejnými prašnými ulicemi, které jsou jedna jako druhá a bez průvodce bysme v jejich spleti byli dávno ztraceni. Míjíme mešitu, která je kamenná a dokonce omítnutá, ale stejně vypadá jako neudržované opuštěné skladiště s betonovým sloupkem (imitujícím minaret) v každém rohu. Na některých plechových boudách, které jinak vypadají stejně bídně jako ostatní, jsou cedule s honosnými nápisy, např: "Boston Children Centre", nebo "Ray of Hope Academy" - to jsou školy.
Potkáváme malou holčičku, která si hraje s "autíčkem" - na krátké tyčce má přidělaná dvě víčka z PET lahve (co by kola).
A pak přicházíme k nemocnici. Je to přízemní kamenná budova o třech místnostech. První z nich je lékárna, kde mají jenom čtyři druhy léků a stěžují si, že ty nejdůležitější - na malárii, na kterou umírají hlavně malé děti, nemají. Druhou místností je ordinace, je oddělena od lékárny jen závěsem. Právě, když jsme tady, přichází pacient, prý že má bolesti. Doktorka oblečená ve stylu matky Terezy, nabírá jakousi látku a píchá ji nemocnému do horní strany dlaně ruky mezi ukazovák a prsteník, až se mu tam udělá boule. Lépe nemocnému pomoci nedovede. Poslední místností nemocnice je pokoj pacientů, je to místnost 2x3 metry, ve které není nic kromě zrezlé kovové postele.
Je úžasné a zároveň nepochopitelné, že v neútulných plechových boudách slumu bydlí i lidi, kteří mají práci. Několikrát jsme viděli, jak z vlnitého plechu vychází elegantně oblečený člověk v obleku s kravatou a kufříkem a jde do práce. Ani úspěch v zaměstnání tady nemusí nutně znamenat, že si dokážete zajistit bydlení na úrovni. Už si celkem zvykáme na všudypřítomné pokřikování a mávání dětí - jsou úplně šťastné, když jim odpovíme.
Vracíme se zpátky k domu a tam už čeká Elias, že auto mělo problém s nápravou, ale že to opravil, takže můžeme jet. Nezní to sice moc přesvědčivě, ale snažíme se věci brát s africkou bezstarostností. Loučíme se s lidmi v Kayole, kterých je teď plný dům (přišli se podívat na bělochy) a vyrážíme na cestu.
Nastupujeme do auta a spolu s Eliasem a Peterem necháváme slum za zády. Nejdříve musíme projet centrem Nairobi, které má celkem 3,5 milionů obyvatel, ale ani ne půl milionu bydlí přímo ve městě, zbytek žije v okolních slumech. A pak už opouštíme město směrem na severovýchod a tady na jeho okraji začíná konečně kvalitní silnice. Říká se jí dálnice, ale u nás by byla na úrovni silnice I. nebo II. třídy. Krásné je, že kousek za městem se přímo u silnice pasou zebry, méně krásné je, že si pohodovou cestu užíváme jenom několik desítek kilometrů, protože tam nejlepší silnice v zemi končí a my pokračujeme po z části hliněné a z části děravé asfaltové cestě. Díry jsou tak velké a hluboké, že často se musí zpomalit na rychlost chůze. Průměrnou rychlost proto odhadujeme asi na 30km/hod. Chvílemi není na cestu vůbec vidět, když auta před námi rozvíří prach ze suché země tak, že se clona stane neprůhlednou. Teď se nabízejí dvě možnosti: 1) počkat, až prach sedne, což může trvat dlouho, protože provoz je hustý, anebo 2) jet těsně za autem před námi, sledovat v prachu jeho občas viditelná zadní světla a doufat, že najednou nezastaví. Elias volí druhou možnost.
Projíždíme postupně malými vesničkami i většími městy, všude je velký ruch a hodně lidí na ulicích, leckde se konají trhy. Čím jsme dál od Nairobi, tím je silnice horší. Většinou jedeme tak 50 metrů normální rychlostí, pak je třeba zabrzdit, prokličkovat mezi dírama, nebo je opatrně projet a jede se dál. Umíme další slovo svahisky: "šímo", znamená díra v silnici. Sem by se měli jet podívat kritici kvality našich silnic.
Brzo se stmívá. Tady u rovníku teď v době podzimní rovnodennosti je přesně od 6:00 do 18:00 den a od 18:00 do 6:00 noc. Stmívání neprobíhá pozvolna jako u nás, je mnohem rychlejší (slunce tady padá svisle dolů k zemi). Prostě jednu chvíli je světlo a najednou je tma. Cesta po tmě je ještě pomalejší. Navíc věc komplikuje to, že vesnice ani města nejsou označeny cedulemi, takže projíždějící neví, kde právě je. Přestože tady Elias s Peterem byli už víckrát, taky si nejsou jisti, proto občas zastavují a ptají se kolemjdoucích. My ještě nemáme zvyklé oči na černochy, takže máme pocit, že zastavují v opuštěném místě a najednou se ukáže, že tam stojí skupinka lidí skrytých pod rouškou tmy.
Později už definitivně opouštíme i zbytky asfaltu a jedem cestou v téměř džungli, kde je možno zahlídnout občas mezi stromy hliněnou chýši. Po dalším čase vidíme u odbočky před máma postávat dvě postavy. Mávají na nás, ukazují, že máme odbočit (jak dlouho na nás tady čekali, mohli dopředu vědět snad jen, že přijedeme dneska - mobilní pokrytí ani pevné telefonní linky tady nemají) a po pár desítkách metrů zastavujeme. Jsme na místě.
Konečně jsme dorazili do vesničky Ramba, kterou na žádné mapě nenajdete a ve které žije náš "adoptovaný" Collins Onyango. Vystupujem z auta a už se začínají sbíhat lidi. Musíme se rozkoukat, protože kromě světel auta je naprostá tma. Někdo přinese petrolejku, takže vidíme, že parkujeme na jakémsi paloučku a vedle jsou dvě hliněné chýše se slaměnou střechou. První nás oslovuje Collinsův otec v náručí s miminem, představuje nám svoje dvě ženy (první z nich nemůže mít děti, takže se oženil podruhé a teď musí živit dvě manželky) a Collinsova staršího bratra a malou sestřičku. A pak už přichází Collins. Je to krásný nesmělý 8-letý černoušek, ve tmě září (jako všem ostatním) jeho oči a zuby. Trochu se stydí asi i proto, že ještě neviděl bělocha a neumí anglicky. Zvou nás dovnitř do jedné z chýší, prostor osvětlený petrolejkou je malý jen tak, aby se tam vešel stůl (jsou to dvě sražené něco jako školní lavice). Spolu s námi vchází dalších 15 lidí a fůra dětí a ostatní nakukují dovnitř okny. Uvědomujeme si, že příjezd Evropanů pro ně musí být obrovská událost.
Nejdřív má "proslov" Collinsův otec, jeho angličtina je slabá, takže tlumočí Elias. Děkuje nám, co pro ně děláme a že umožníme klukovi naučit se číst a psát a hlavně angličtinu, že bude moct po škole opustit vesnici a uživí se i ve světě. Potom mluví ředitel školy, kterou Collins navštěvuje - taky samé díky a naděje. Pak mluví ještě několik dalších lidí. A nakonec máme slovo my - děkujeme za přivítání a slibujeme, že budeme pomáhat dále a že jim pošleme balíkem potřebné věci, které se v Africe těžko kupují. Potom rozbalujeme batoh a rozdáváme dárečky. Dětem bonbóny a čokoládu, vrhají se na ně, jako kdyby žádné sladkosti nikdy neviděly a možná taky opravdu ne. Pak pár dárků Collinsovi: tričko (český fotbalový dres se jménem Pavla Nedvěda - kupodivu ho znají i tady), fotbalový míč, školní tašku a pak ještě pár další cetek, co se nám jen vešlo do batohů. Potom požádáme děti, jestli by nám nezazpívali. Jsou rády, že se můžou předvést a asi 15 dětí od nejmenších až po náctileté nám zpívá tradiční kmenové písničky, většina je v jejich řeči Luo, některé jsou svahilsky a jedna dokonce anglicky, zpívá se v ní něco o naději v lepší budoucnost (Everything is possible). Do zpěvu rytmicky tleskají. Jejich podmanivě teskný zpěv nás úplně chytá za srdce. Potom už se začíná nosit na stůl pohoštění. Základem večeře je slepičí maso, které je ale tak tvrdé, se ani nedá rozžvýkat, ale všichni si na něm pochutnávají a nenechají ani kousek chrupavky, tak není možné pohrdnout. Za to ryby (ulovené v nedalekém Viktoriině jezeře) pečené na ohni jsou vynikající. Jako příloha se podává ugalí, což je hrouda těsta, která se nabírá rukou, uplácá se v dlani do kuličky a ukusuje se. Další přílohou je čapatí (chapati), co jsou mastné placky z mouky pečené na ohni. Taky se podává rýže. K pití je pochopitelně jen voda. Hostina je to určitě na místní poměry honosná a srovnatelná třeba se svatbou.
Během konverzace u stolu se dozvídáme, že Keňu tvoří 40 hlavních kmenů, které mají každý jiný jazyk (takže si vzájemně nerozumí) a jinou kulturu a jsou i fyzicky odlišní. Např. v okolí Nairobi žijou drobní lidé - úspěšní maratonci, Masajové na jihu země jsou zase vysocí skoro dva metry. My jsme teď v kraji kmene Luo, který je jedním z nejpočetnějších etnik a který žije na západě země v okolí Viktoriina jezera. Jako univerzální jazyk Keni a zároveň celé východní Afriky slouží svahilština, kterou ovládá hodně lidí, kromě malých dětí a starců, kteří nikdy neopustili území svého kmene. Dalším univerzálním jazykem je angličtina, protože země byla až do roku 1964 britskou kolonií. Anglicky umějí ale převážně jen mladí a to hlavně ve větších městech. Většina lokálních rádií prý v rámci hrdosti kmene vysílá jen v kmenovém jazyce, za to státní televize vysílá napůl svahilsky a napůl anglicky, signál se dá totiž chytit jenom ve městech (tam lidi většinou jazyky znají).
Po večeři vycházíme ven, kde už na nás čeká hlouček dětí a těší se, že nám budou moci zase zazpívat. A my pak sedíme zády opřeni o chatrč (jak jsme se dozvěděli, je uplácaná z části z hlíny a z části z kravského trusu) a pozorujem hvězdy, které vypadají tady na rovníku jinak (např. velký vůz není vidět) a posloucháme tklivý zpěv dětí, které nikdy nepoznaly elektřinu, tekoucí vodu, televizi a nikdy neuvidí moře a většina z nich se ani nikdy nedostane do hlavního města.
Mezitím domácí sklidili pohoštění a namísto stolů nám připravili na hliněnou zem chýše slaměnou matraci. Rodina kvůli nám jde dneska bydlet k příbuzným a my se rozvalujeme na místě, kde normálně přespává Collins s celou svojí 6-ti člennou rodinou.
Den 02
Když ráno vstáváme, je už světlo (svítá v 6:00h). Míříme ke škole, která je nedaleko našeho nocležiště a tam se setkáváme s ředitelem, kterého známe už od včerejška. Provází nás ještě prázdnými třídami. Škola je přízemní - stěny a podlahy jsou hliněné, střecha je z vlnitého plechu a vypadá nově. Škola má pět učeben a byla postavena za pomocí Humanistického centra Narovinu. Na stěnách jsou ručně malované obrázky lidské postavy a různé ovoce a předměty a barvy s popisem ve svahilštině. Začínají sem přicházet ve skupinkách i samostatně z různých stran děti, všechny jsou oblečené zeleně (kluci mají zelené košile a tmavě zelené kraťasy a holky mají zelené šaty pod kolena s tmavě zelenými límečky). To je školní uniforma, která je v každé škole jiná. Původní dobrá idea, že povinná školní uniforma skryje rozdíly mezi bohatými a chudými, má ale i špatnou stránku, protože většina lidí na uniformu prostě nemá a nemůže tak poslat svoje děti do školy, přestože je školství v Keni jinak zadarmo. Navíc musí mít dítě školní pomůcky (tužky, sešity, knihy,...), což je taky drahá záležitost. Překonat tyhle problémy pomáhá právě "adopce na dálku", která dává mimo jiné prostředky přímo škole, aby je rodiče nemohli zneužít jinak, a zároveň probíhá zpětná kontrola, jestli rodiče dítě skutečně do školy posílají a nenutí ho místo toho např. pracovat na poli.
Ještě před tím, než škola začne, máme čas se projít se "synem" po vesnici. Nejde ale o vesnici v evropském smyslu, jde vlastně jen o samostatné chatrče rozházené po okolí. Jdeme po prašné cestě, po které se dá dojít k Viktoriinu jezeru, které je odsud jen 6km a vidíme tu chýši vedle cesty, další je asi 200m daleko, další je zase půl kilometru jiným směrem a mezi tím hustý křovinový porost a paloučky. Některé domy jsou kruhového půdorysu se slaměnou střechou, jiné obdélníkové se střechami z vlnitého plechu, ale všechny mají hliněné stěny. Odevšad se ke škole blíží děti ve školních uniformách a každé z nich má v ruce nějaké dřevo, nejmenší děti nesou jenom hrst chrastí a ty větší několik klacíků nebo větví. Procházíme taky kolem "dřevozpracovatelského závodu", kde dva muži ocelovým listem pily ručně rozřezávají kmen stromu na fošny.
Vracíme se v pravý čas ke škole, kde už je na plácku do půlkruhu seřazeno přes 100 dětí. Pak přicházejí učitelé, je jich celkem pět a zahajují slavnostní nástup anglicky:
- "Ahoj děti, jak se máte?"
- "Děkujeme, máme se dobře, a jak se máte vy, učitelé?" ozve se sborově.
- Taky se máme dobře", odpovídá ředitel a pak už si zavolají 5 dětí, včetně Collinse, o kterých pak povídá, že jsou "adoptovány" lidmi z Česka. Potom nás představují dětem a ty si nás zvědavě prohlížejí.
Pak pokračuje tradiční ranní školní nástup, ředitel se dětí ptá na různé věci (co je za den, jaký je měsíc, jaké je počasí atd.), děti sborově odpovídají a pak už začíná výuka a děti se rozcházejí do tříd. Keňská základní škola trvá jenom 4 roky, po jejich absolvování většina Keňáků už do žádné jiné školy nejde a rovnou začínají pracovat, to jim je kolem 10-12 let (tady není stanoven jako u nás, věk nástupu dětí do školy). Během vyučovací hodiny procházíme jednotlivé třídy, kde v lavicích sbitých z prken sedí děti třeba i po šesti. Ve vyšších třídách se učí angličtinu, svahilštinu, matematiku, vědu a přírodu (tak se předměty jmenují). Ve třídě nejmenších dětí (nultý ročník), kde jsou děti už od dvou let si zpívají a hrají hry.
Potom se ještě stavíme na rozloučení s ředitelem, který se nám chlubí, že někde slyšel, že se plánuje do Ramby zavést elektrický proud a že pak bude všechno lepší. Obáváme se ale, že jenom o tom to není. Procházíme kolem školní kuchyně, což je zase hliněná chýše o velikosti přístřešku na tramvajové zastávce a v ní se na ohni ve velkém hrnci ohřívá voda. Takže proto všechny děti přinášejí s sebou do školy dřevo. Taky míjíme školní záchodky, což jsou opět hliněné budky (velikosti běžné kadibudky) s dírou v zemi. Jsou dvě, jedna je pro učitele a druhá pro žáky, stojí přímo vedle sebe a nemají dveře.
Pak už se loučíme s Collinsem, který dostal na tu chvíli volno ze školy, a jeho rodinou, což je opravdu dojemná scéna a odjíždíme z vesničky Ramba. A ještě nám nedochází, co všechno vlastně právě zažíváme, že se nám do paměti vrývají vzpomínky, které už nikdy nebudou vymazány - tady v zemi, kde stojí čas už po celá staletí a do pohybu se dává jen hodně pomalu.
Naše další cesta s Eliasem a Peterem směřuje na naše přání do Kisumu, což je hlavní město kmene Luo, které leží na břehu Viktoriina jezera. Kupujeme si na trhu nějaké oříšky a ovoce a pokračujeme v cestě na sever od města, kudy probíhá vymyšlená čára, které se říká rovník. Na rovníku je tady malý památníček ve tvaru zeměkoule s prstencem s nápisem Equator. Jsme tady v poledne období rovnodennosti, takže slunce opravdu stojí přímo nad našimi hlavami a po stínu si šlapme. Kolem procházejí ženy vracející se z trhu, svůj nákup si nesou v obrovských pytlích na hlavách a když vidí, že si je fotíme, postojí a smějí se na nás.
Na další cestě míjíme "výrobnu" cihel. Půda má tady jasně červenou barvu a v zemi je vyhloubena široká díra, ze které dělníci vynášejí hlínu, jiní ji zase plácají do forem a nechávají cihly předsušit. Vedle jsou cihly srovnány do hranice pod kterou hoří oheň a vypalují se.
Zastavujeme se ve výborné restauraci (která je vlastně jen skupinkou stolů se židlemi na hliněné zemi s ohništěm vedle) na břehu vodní plochy jménem Viktoriino jezero. Ryba Tilapia z jezera spolu s ugalí a čapatí a keňským pivem Tusker se slonem ve znaku, je vynikající záležitost. Pak se ještě jedem projet trochu kolem břehu jezera, které je druhým největším sladkovodním jezerem na světě a zároveň největším jezerem v Africe (má v průměru přes 300km - tzn. je velké bezmála jako Česko). Pochopitelně protější břeh je v nedohlednu. V jezeře nedaleko Kisumu prý žijou hroši, ale nemáme na ně štěstí.
Pomalu opouštíme i region Kisumu a vracíme se směrem k hlavnímu městu. Cestou projíždíme obrovskými čajovými plantážemi v regionu Kericho.
Našich dalším programem je návštěva národního parku u jezera Naivasha. Přemluvíme Eliase a Petera, aby se tam stavili s námi, oni beztak nemají nic důležitějšího na práci, tak souhlasí. Až za tmy nacházíme kemp a najímáme si chatku. Kemp je obehnán vysokým plotem a vstup hlídají vojáci se samopaly, prý se tady v nedávné době odehrálo nějaké ozbrojené povstání, při kterém teklo hodně krve, takže jsou bezpečnostní opatření docela razantní. Protože nemáme preventivní antimalarika, natahujeme hned přes postel moskytiéru. A našim černým přátelům půjčujeme stan. Jsou z toho nadšení, ještě nikdy ve stanu nespali.
Den 03
Dopoledne přemluvíme Eliase, aby nás nechal řídit. V Keni se totiž jako ve všech bývalých britských koloniích jezdí vlevo, takže je to celkem legrace. Volant je na opačné straně a my místo řadicí páky neustále ohmatáváme kličku u dveří, ale jinak to celkem jede. Jsme v civilizovanější části země s velkou hustotou zalidnění relativně blízko hlavního města. Častým jevem na ulici jsou nákladní auta s vysokými korbami plnými lidí, které tady zastupují funkci autobusů hromadné dopravy. Už jsme si zvykli, že když se objevíme na ulici, odněkud ozve známé volání dětí: "Jambo!", máváme na ně a odpovídáme Jambo! Jsme tady něco jako přírodní úkaz.
Vydáváme se pěšinou, která je lemovaná kaktusy vyššími než 4 metry až přicházíme k jezeru Naivasha, které je sladkovodní a má průměr 15km (což je 10x víc než Mácháč). Hned na břehu vidíme se procházet masožravé (převážně mrchožravé) ptáky marabu a vedle nich se bezstarostně pasou krávy, které jsou výrazně menší než krávy evropské, ty místní nedosahují ani výšky po prsa. Vedle se zase povalují a procházejí lidé, někteří si perou prádlo po kolena ve vodě nedaleko břehu. Půjčujeme si loďku na projížďku po jezeře. Hned za křovím, ani ne 50m od pradlen ve vodě odpočívá hroší rodinka. Samec je obrovský a samice má na zádech mládě. Hroši jsou prý nejnebezpečnější zvířata v Africe s největším počtem lidských úmrtí, proto se nepřibližujeme blíž než na 10 metrů. Ve větvích stromů sedí a pozoruje nás párek bělohlavého orla afrického, který má rozpětí křídel kolem 2 metrů a v bažinách se procházejí volavky a pelikáni.
Po plavbě se loučíme s našimi přáteli Eliasem a Peterem, děkujeme jim za zprostředkování cesty za Collinsem, protože teď už víme, že bez pomoci je nesnadné, ne-li nemožné se tam dostat. Vracíme se do kempu a kluci odjíždějí do Nairobi do svého rodného slumu. A my zůstáváme v Africe úplně sami.
Odpoledne si v kempu půjčujeme bicykly, které už mají leccos za sebou a jedeme se projet do nedalekého národního parku Hells gate. Národní park se rozprostírá v údolí, ze všech stran obehnaného svislými vysokými skalami, a tak nejsou potřeba žádné ploty a zvířata, která tu žijí, prostě nemají jak odejít. Údolí je dlouhé asi 7km, takže kolo je nejlepší způsob, jak si místní divočinu užít. Hned za vjezdem do parku vidíme poblíž prašné cesty skupinku pštrosů. Pokračujem v jízdě a o kousek dál se pár desítek metrů od nás pasou zebry, kousek dál zase potkáváme gazely grantovy a gazely thomsonovy, které jsou plaché, takže když nás zmerčí popoběhnou kousek od cesty, aby zase v klidu sklonily hlavu do trávy. Přírodní scenérie působí jako z rukou hollywoodských trikařů, plochá planina je najednou přerušena svislou skálou a na ní je zase rovná travnatá placka a nad tím je další patro skály... Pár metrů před koly nám kříží cestu početná skupina paviánů - trochu znejistíme, nejsme si jistí, jestli by dokázali být pro člověka nebezpeční, protože samci vypadají dost agresivně (na rozdíl od zvědavých mláďat, která se vezou na hřbetě matek). Přijíždíme na konec parku, kde se skály svírají do uzounké soutěsky, ve které teče asi v jiné roční době s hukotem voda, teď je tady jenom písek a malý potůček. Jsou tu i místa, která je třeba přeručkovat tak, že se rukama opřete o jednu skálu a zapřenýma nohama postupujete po skále na opačném břehu. Pak se soutěska mění v roklinu vysokou jakou 5-ti patrový dům ale širokou jen dva metry. Vyvěrají tady i termální minerální prameny s teplotou vody přes 60°C.
Od soutěsky se vracíme zpátky ke kolům a pokračujeme v jízdě. Zajímavostí parku jsou i osamělé špičaté skály vysoké i přes 20 metrů, které tvarem připomínají dračí zuby. Přes cestu nám poklidně přechází stádo zeber, musíme zastavit, mají přednost - jdou po přechodu :-) Pak se kolem nás prožene bez jakéhokoli respektu rodinka prasete bradavičnatého. Kousek dál se zase u cesty pase větší skupina zeber, šlápnem na to, protože tušíme, že by se daly udělat pěkné fotky, ale zebry nás uvidí a dají se taky do pohybu. Utíkají ale podél cesty, tak my upalujem za nima, dostáváme se až na jejich úroveň. Stádo běží vedle nás, máme co dělat, abysme se jich udrželi, ale kontaktní závod za to rozhodně stojí. Pak se vůdčí samec rozhodne překřížit nám cestu, stádo se stáčí za nim a pár metrů před námi přebíhají přes cestu a upalujou pryč vysokou trávou, až zmizí v blízkém křovinatém lesíku.
V odpočinkové jízdě se vydýcháváme a pak o kus dál vidíme, že se v křovinách něco tmavého hýbe, dalekohledem poznáváme, že jde o buvola a za ním z buše vycházejí další. Jsou sice dost daleko, ale všichni jistě znají z dokumentů, jak buvol dokáže rohy roztrhat i lva. Skupinka se pomalu ale jistě přibližuje k nám, tak raději i my pomalu a jistě odjíždíme. Ještě potkáváme tři paviány sedící na cestě a ani je nenapadne zvednout zadek, když se blíží cyklisti. Tak zastavujeme a fotíme si je ze vzdálenosti doslova na dosah, evidentně jim je to jedno - ve vybírání blech z kožichu se přece nedají vyrušit nějakými zvědavci.
Po návratu do kempu si chceme dát sprchu, ale už se stmívá a to je období, kdy vstávají komáři (přes den si na ně člověk ani nevzpomene). Místní komáři jsou mnohem menší než v Česku, takže Vám ty potvory vlezou všude, ani zavřené dveře pro ně nejsou překážkou. Namočit tělo sprchou, znamená stát se pro komáry opravdu zajímavým. Repelenty koupené v Evropě tady fungujou jenom částečně, takže musíme být hodně rychlí. Dneska přespáváme ve stanu (vybaveném moskytierou), ať si užijeme více kontaktu s přírodou.
Den 04
Ráno balíme a vyrážíme do Nairobi. Autobusová zastávka je prý ve městě Naivasha pár kilometrů od kempu, ale není nijak označena. Na ulici je jako obvykle strašně moc lidí a my (jako vždy jediní běloši) tu stojíme s batohy a hledáme něco, co by připomínalo místo, kde staví autobus. Najednou k nám přistoupí černoch (jak jinak) a ptá se: "Nairobi?" Kývnem hlavou, naznačí, ať jdem za ním, dovede nás k dodávce, tam nám automaticky vezmou bagáž a nechají nás nastoupit, pak se chvíli nic neděje, jen sem tam nastoupí další člověk a až je vůz plný, tak se vyráží. Těžko říct, jak je možné, že tenhle systém vůbec funguje, ale funguje znamenitě - žádné jízdní řády, žádné pravidelné linky... V Nairobi vystupujeme a vidíme taxi (normální osobní auto jen má na střeše dřevěné prkýnko s rukou psaným nápisem TAXI) a jdem k němu. Řidič cedulku ze střechy hodí do kufru a my vyrážíme. První naše cesta ve městě vede do národního muzea, což by měla být pěkná expozice vývoje člověka z opice. Muzeum je ale bohužel už dva roky zavřené a vypadá to, že ještě nejmíň další dva roky bude. V části budovy probíhá samostatná výstava hadů, ale o tu nemáme zájem. Zaujalo nás jen, že tady (ve státní instituci) mají ne dvojí, ale dokonce trojí ceny, zatímco občan Keni zaplatí za vstup 8,-KES, t.j. asi 2,-Kč (4,-KES /Keňské šilinky/ = 1,-Kč), tak obyvatel východní Afriky (Uganda, Tanzanie, Somálsko,...) zaplatí 80,-KES a ostatní lidi platí 800,-KES, tzn. 200,-Kč.
Ubytujem se v hotelu v centru. Je trošku neobvyklé, že vstup do něj je chráněn mřížemi a hned za recepcí jsou další mříže, které hlídá ozbrojený chlapík v uniformě. Podle průvodce Lonely Planet v posledních letech převzalo Nairobi titul nejnebezpečnějšího města Afriky (před tím ho držely nigerijský Lagos a jihoafrický Johannesburg) - což může klidně znamenat aspiraci na nejnebezpečnější město světa. Nominace se uděluje podle počtu loupežných a násilných trestných činů.
Potom vyrážíme do města, Nairobi nemá nic jako historické centrum, je to spíš takové centrum administrativní, ale všechno je tu jaksi ošuntělé, auta i architektura má celkem opotřebovaný a neudržovaný vzhled. Po ulici chodí úředníci v oblecích i nuzáci. U jediného bankomatu, který v centru nacházíme, je fronta asi 40-ti lidí. Nejdůležitější budovou ve městě je 30-ti poschoďové "Konferenční centrum Kenyatta", pojmenované po prvním prezidentovi země po zrušení britské kolonizace jménem Jomo Kenyatta, kterému se říká "Tatíček zakladatel" a je v zemi uctíván skoro jako bůh. Stavba má kruhový půdorys a na její střechu, která vypadá jako létající talíř, se dá dostat výtahem. Je odtud dobrý rozhled po okolní ploché krajině - je dobře patrné, že vícepatrové budovy ve městě by se daly spočítat na prstech a hned za "centrem" výška domů rychle klesá. Dále až na obzor se pak vše zbarvuje do šedivé a béžové barvy polopouštní krajiny a příměstských slumů...
Snažíme se sehnat opalovací krém s nějakým vyšším UV faktorem, ale v žádném obchodě nic takového nevedou, dokonce nám ani anglicky hovořící prodavači nerozumí, co to vlastně chceme. Až v jedné velké drogerii uspějeme, ale mají tam jenom jeden kus a ještě zastrčený za jinými výrobky na nejvyšší polici. Prodavač se na nás směje: "Víte, my černoši nic takového nepotřebujeme."
Další naše cesta míří za Lucií, což je Slovenka - spolupracovnice Humanistického hnutí Narovinu v Keni. Zamíříme spolu do jednoho z mála bezpečných klubů ve městě, kam po chvíli dorazí i Luciin místní přítel Ken. Je celkem příjemné po několika dnech vidět na chvíli bělošku a mluvit československy. Když se začíná stmívat, raději se loučíme a zamíříme na hotel. Tma padá strašně rychle a ulice jsou plné lidí (černochů), většinou se usmívají, ale těžko říct, co jim běží hlavou - někteří se snaží navázat slovní kontakt (pochopitelně ve svahilštině). Než dojdeme do cíle, je tma a lidi jsou pro nás viditelní jen díky jejich svítícím očím a zubům. Fakt si oddychneme, když jsme za mřížemi hotelu.
Den 05
Ráno vstáváme brzo a zamíříme k sídlu organizace, s níž vyrážíme na safari výpravu. Přijíždí terénní dodávka, a vyrážíme. Cesta vede po naší oblíbené extrakrátké keňské "dálnici", ale teď nedojedeme ani na její konec a odbočujeme - tím se na několik dní loučíme s kvalitním povrchem silnice. Po chvíli přijíždíme na okraj svahu a tam řidič zastavuje. Před námi se otvírá výhled na Velkou příkopovou propadlinu - Great Rift Valley, což je trhlina mezi rozestupujícími se kontinentálními deskami, která se táhne v délce asi 6.000km od Mozambiku na jihu Afriky, přes Tanzanii, Keňu, Etiopii až na Blízký Východ k Rudému moři a do Sýrie. V trhlině je spousta velkých vodních ploch, mimo jiné Viktoriino jezero, jezera Naivasha a Nakuru (viz. níže), Rudé moře a jeho Dahabský záliv a taky Mrtvé moře mezi Izraelem a Jordánskem. Příkopová propadlina je taky známá jako kolébka lidské civilizace, právě tady se podle většiny vědců vydal člověk na vlastní evoluční cestu a odlišil se od ostatních lidoopů a následně odsud expandoval do celého světa. Takže můžeme naší výpravu chápat i jako výlet do bydliště praprapra...prarodičů. Propadlina je široká 30-100km a její hloubka je od několika set metrů do jednoho kilometru. (Prostě jedete plochou krajinou, najednou dojedete na její okraj, sjedete dolů o několik set metrů a zase pokračujete v jízdě v ploché krajině, na druhé straně údolí zase vyjedete nahoru.) První a jediné město na naší cestě je Narok. Lidi tady vypadají úplně jinak než v Nairobi, jsou hubení a vysocí - už jsme v kraji Masajů. Spousta z nich je oblečena v tradičních červených krojích (červená je nejlépe vidět na dálku v planinách), mají taky hojně ozdobené uši, propíchané desítkami děr s korálkovými šňůrami, kroužky a barevnými plíšky. Po asfaltu už dávno není ani památka.
Za městem už začíná krajina, která je zatím hodně málo poznamenaná lidskou činností. Občas projíždíme kolem malých dětských masajských pasáčků krav a jejich stád. Míjíme i několik masajských vesnic s domečky postavenými z kravského trusu a s dřevěnýma ohradama pro krávy.
O Masajích se traduje jedna pěkná historka: Když byl v roce 2001 spáchán teroristický útok na dvojčata WTC v New Yorku, vzbudila tato událost celosvětovou solidaritu. Jeden mladý Masai, který v té době pracoval v Nairobi, se o útoku dozvěděl a když jel navštívit své rodiče do vesnice a vylíčil jim, co se děje ve světě, rozhodla se rada starších taky pomoci. A jako podporu Spojeným státům přivedli Masajové před americké velvyslanectví v Nairobi to jediné, co mají - několik krav.
Ještě cestou k rezervaci vidíme v okolí řadu antilop a gazel a spoustu pestrobarevných ptáků. A pak už přijíždíme do tábořiště, které je už na území rezervace Masai Mara, kde jsou stany vybavené moskytiérami a dá se tady dokonce koupit i pivo (bohužel tady není elektřina, takže sedmý schod to není).
Odpoledne vyrážíme na první safari výpravu do rezervace, která nese svoje jméno podle kmene Masajů, jednoho z nejpočetnějších keňských etnik a podle řeky jménem Mara, jež je jedním z přítoků Viktoriina jezera. První zvířata, která potkáváme, jsou gazely grantovy - dva samci dokonce jsou právě zabráni do souboje. Vidíme taky první menší stádo pakoní, pštrosy, další druhy antilop a pak už spoza křoví vyjde žirafa. Protože jsou žirafy společenská zvířata, nebývají nikdy samy. Zamíříme k ní a opravdu - po prozkoumání okolí vidíme, že je jich tady několik. Některé se jen tak procházejí, jiné oždibují lístečky z vrcholů akácií. Z nás si celkem nic nedělají a těch pár desítek metrů, které nás dělí, je nechává v klidu. Zvířata prý nevnímají auto jako nepřítele, ale kdyby z něj člověk vystoupil, okamžitě ucítí hrozbu. Opodál se prochází stádo zeber a nedaleko skupinka slonů afrických se třemi malými mláďaty. Jsou to mnohem majestátnější zvířata než sloni indičtí a stejně jako žirafy si z nás nic moc nedělají. V koruně stromů zase sedí hejno supů a pozorují okolí.
Potom už se začíná slunce zbarvovat do červena a odhodlaně klesá k zemi a za chvíli je tma. Ani nemusíme koukat na hodinky - je šest odpoledne.
Den 06
Dneska nás čeká celodenní safari. Vyrážíme už ráno za svítání a míříme rovnou do hloubi rezervace. Prvního spatříme šakala, jak hoduje na své oběti a kousek vedle něj čeká trpělivě sup na to, co zbyde. Pak potkáváme stádo buvolů, kteří na rozdíl od předchozích tvrzení si nás soustředěně prohlížejí. Potom nám zase zkříží cestu sloní rodinka s roztomilým mládětem a pak už vjíždíme na planinu Masai Mara tak, jak ji známe z televizních dokumentů - nedozírné nekonečné plochy porostlé nízkou suchou trávou a jen sem tam strom - většinou se jedná o akácie, charakteristické svojí plochou korunou, která poskytuje hodně stínu. A všude kolem obrovská stáda pakoní a zeber. Rezervace je součástí velikého ekosystému, který leží na území dvou států. V Keni se jmenuje Masai Mara a v Tanzanii je to Serengeti. V průběhu roku tady probíhá jeden z nejúžasnějších cyklů na naší planetě, kterým je migrace. Někdy na přelomu července a srpna vyrážejí milionová stáda pakoní a zeber ze Serengeti, kam přichází období sucha, na sever za šťavnatou zelení a v říjnu a listopadu se vracejí zase zpět. Jako doprovod obrovských stád pochopitelně následují šelmy a mrchožravci. My jsme tady záměrně na konci září, kdy je v rezervaci Masai Mara zvířat nejvíc a zároveň je pryč hlavní (červenco-srpnová) turistická sezóna, kdy se podle našeho domorodého průvodce kolem jednoho zvířete shromáždí třeba i 20 aut. Teď jsme tady prakticky sami a jen vzácně zahlédneme vůz jiné výpravy.
Slunce pomalu stoupá k zenitu a náš průvodce, který má pořád oči na stopkách najednou sjede z cesty a zamíří k nedalekému křoví, přijíždíme k němu opatrně, skoro krokem a pak už vidíme ve stínu odpočívat skupinku lvů. Je tu jeden velký samec, tři samice a jedno mládě, které je aktivní i teď v předpoledním horku. Zvědavě si obchází auto a očuchává ho. Dokonce si nás označkuje. Musíme říct, že v celé ploše otevřená střecha dodávky (my stojíme ve voze s horní polovinou těla nad úrovní střechy), nám nepřipadá zrovna jako nejbezpečnější místo, když jsme doslova nadosah od smečky lvů. Naštěstí dospělí jsou pasivní a mládě vypadá víc hravě než hladově.
Dalším "úlovkem" je gepard. Potkáváme samici s mláďátkem, kteří právě ulovili malou antilopu a zahajují hody. Matka scanuje pohledem krajinu a mládě se krmí s hlavou zabořenou do krvavého těla oběti, když je mládě spokojené a prochází se kolem, pouští se do jídla matka.
Pak potkáváme další pakoně. Celý jejich obrovský počet (je jich tady prý 1,5 milionu a zeber 500 tisíc) se sdružuje do menších rodinných stád čítajících kolem 500 kusů. Jedna taková rodinka nám zkříží cestu a v zástupu skoro doslova hlava na zadku kráčejí směrem za svým vůdcem. Kousek odtud zase další stádo musí překonat vodní tok říčky, chvíli váhají a pak se vůdčí samec vrhá ze srázu k vodě a ostatní evidentně bez rozmyšlení skáčou za ním, tlačí se na srázu, skáčou si na záda, dole se tlačí v korytě na druhém břehu se zase ve strkanici škrábou nahoru.
Pakoně jsou vůbec extrémně plachá zvířata, jejich nejvýraznější vlastností je zbabělost. Když pozorujeme takové mnohočetné stádo na vzdálenosti několika desítek metrů, tak z nás ani jedno zvíře nespustí oči a strachy snad ani nedýchají. Tenhle stav vydrží i několik minut a pak stačí, aby jeden jedinec třeba jen zamával ušima, ostatní se leknou, poskočí (toho se leknou další a další) a v panice se rozprchnou. Vůdcem smečky se stává asi ten ze všech nejzbabělejší. (U jiných druhů se stane alfa samcem tan, kdo vyhraje souboj o samice, u pakoní je to ten, co nejrychleji uteče a tím vyhraje :)
Přijíždíme na palouk a vystupujeme z auta, průvodce nás vede křovinatým lesem, až se objevíme na břehu řeky Mary. U protějšího břehu odpočívá asi 30-ti členná skupina hrochů. Jsou většinou ve vodě, plavou nebo postávají, jsou jim vidět jen sádelnaté hřbety, někteří taky leží na břehu. Jeden z nich zívá (nebo co) a z obrovské otevřené tlamy plné velkých zubů tohohle třítunového zvířete jde skutečný respekt. Jdeme proti proudu a vidíme na břehu pro změnu několik relaxujících krokodýlů nilských, kteří dorůstají délky až 7 metrů. Jak už druhové jméno krokodýlů napovídá, řeka Mara je součástí povodí řeky Nil. Jeden z hlavních zdrojů Nilu (Bílý Nil) totiž vytéká z Viktoriina jezera a řeka Mara se do něj vlévá, takže je to opravdu jedna řeka. (Za jak dlouho by asi odsud doplula lahev ze vzkazem do Kahiry?) Do Viktoriina jezera se mimoto vlévá i řeka Kagera, která je dlouhá od pramene asi 400km. Podle některých názorů je právě Nil počítán od pramene Kagery nejdelší řekou světa - má asi 6700 km, podle jiných názorů je ale nejdelší řekou světa Amazonka...
Mezi kameny vystupujícími nad hladinu vidíme několik uvízlých mrtvých těl pakoní, kteří se snažili se svým stádem přejít řeku, ale nepovedlo se, možná si zlámali nohy při skoku ze srázu, možná je lapili krokodýli,... Ti mají teď v době migrace úplné hody.
Odjíždíme od řeky a na planině objevíme mrtvou antilopu, asi tady není dlouho, protože ji ještě nenašli ani supi. A pak při dalším pokračování v cestě začínáme cítit nejdříve slabý zápach, který postupně zesiluje až se skoro nedá vydržet, a to ještě ani nevidíme jeho zdroj. Teprve po pár stech metrech přijíždíme k dřevěnému mostu přes řeku Maru a v ní vidíme ležet desítky a možná spíš stovky mrtvých nafouklých rozkládajících se těl pakoňů, kteří nezvládli přechod řeky. Hodují na nich ptáci marabu a vedle leží přežraní krokodýli. Puch hnijícího masa je nesnesitelný. Kousek za řekou je hranice mezi Keňou a Tanzanii a tedy i mezi rezervacemi Serengeti a Masai Mara, která je označená jen hraničním kamenem (na migrující zvířata se vízová povinnost nevztahuje).
Na další cestě potkáme matku a mládě nosorožce černého (dvourohého), který je zařazen na seznam kriticky ohrožených druhů. Náš průvodce je z toho nadšený stejně jako my a říká, že i když do rezervace jezdí několikrát měsíčně, černého nosorožce neviděl už řadu let.
Pak ještě vidíme stádo slonů, rodinku pštrosů, smečku opic, kojící antilopy, pestrobarevné ještěry agamy. A pak zamíříme k místu, nad kterým krouží hejno supů a zjišťujeme, že v křoví leží mrtvý slon. Podle průvodce je nejpravděpodobnější příčina smrti uštknutí hadem (!?!).
A pak už zamíříme do masajské vesnice, která je na území rezervace. Vesnice je plotem z propletených větví s funkcí ostnatého drátu chráněna proti okolní divočině, hlavně proti šelmám. Chýše domorodci staví tak, že se dřevěná konstrukce z proutí a slabých větviček oplácá kravským trusem, dokonce i střecha. Chatrče jsou bez oken, mají jen nízké úzké dveře. Masajové nám předvádí jejich slavný skákavý tanec (kdo z mladých mužů vyskočí nejvýše, má největší úspěch u žen) a ukazují, jak rozdělávají oheň třením dřívek a zvou nás na prohlídku vesnice. Nejdůležitější částí osady je ohrada pro krávy umístěná uprostřed vesnice, aby byla co nejvíce chráněna proti napadení šelmami. Každá rodina má jednu nebo dvě krávy, které má označeny na boku specifickým rodinným brandingem. Všichni masajové jsou ozdobeni korálky na krku a v uších, mnozí mají vytahané ušní lalůčky. Malé děti jsou tu krásné, jako všude na světě, mladí lidé jsou taky docela pohlední, ale zato staří Masaji jsou neuvěřitelně oškliví. Dostáváme ochutnat i zkvašeného slabě alkoholického nápoje z nějakých bylin a kravského mléka, kterému říkají "masajské pivo". Nechají nás nahlédnout i do svého domu, který je bez oken tmavý, ale útulně zařízený. Nakonec kupujeme na památku ručně vyřezávané a přírodními barvami malované dřevěné rituální masky a vracíme se na základnu.
Den 07
Dopoledne jedeme na další safari výpravu ("safari" znamená svahilsky "cesta"). Dneska máme štěstí na velké stádo antilop losích, což jsou jedny z největších antilop, velké jako kůň, další žirafí rodinku, početné stádo gazel grantových s bílým zadečkem a černým ocáskem a pochopitelně megastáda pakoní a zeber. Mršina slona, kterou jsme včera objevili, je už řádně pokálená od supů, kterých už tady posedávají desítky. Chvíli jim ale ještě zabere, než se dostanou skrz tlustou sloní kůži. V trávě si taky vykračuje želví páreček:-) Pěknou tečku si pro nás rezervace nechala na závěr: kdy už se pomalu chystáme k odjedu, zahlédneme v trávě odpočívat nějaké zvíře. Když přijedem blíž, vidíme, že je to statný lví samec s hustou hřívou. Nechá nás přiblížit se na 15 metrů, aniž by ho to zneklidnilo, jenom si nás prohlíží. Zase nás napadá, co by z nás asi zbylo, kdyby se teď rozhodl udělat těch pár rychlých pohybů a skokem se dostat na střechu dodávky, odkud na něj právě hledíme. Naštěstí je v klidu a po chvíli hlasitě zařve, zvedá se a protahuje a volným krokem kráčí podél nás a odchází pryč. A tím se s námi loučí rezervace Masai Mara a my odjíždíme zpět k velké příkopové propadlině a pak po jejím dně až do města Nakuru.
Cestou stojí za zmínku ještě trochu trapná situace, která se odehrála v jednom krámku, kde zastavujeme na odpočinek během cesty. Zatímco my jsme celkem ostřílení borci ve smlouvání (všude na světě, kromě pár "západních" zemí se prostě smlouvat musí), tak ne vždycky nám je to k něčemu. Vyhlídli jsme si pár drobností (divoká zvířata vyřezávaná z mahagonového dřeva) jako suvenýry pro příbuzné a tak. Prodavač nám oznámí cenu a my se jakože radíme a přitom je nám jasné, že přestřelil minimálně desetinásobně. Takže začíná smlouvací rituál, ale vůbec se nedaří dosáhnout slevy, jakou máme vytýčenou. Po nějaké době vidíme, že je to marné a tak děkujeme prodavači a ptáme se ho, jak si vůbec může myslet, že bysme koupili malé ručně vyřezávané zvířátko (ruční práce má v Africe menší cenu, než strojová) v přepočtu za 50,-Kč, když má hodnotu tak maximálně 5,-Kč. Prodavač ukazuje na bílého chlapíka vycházejícího z krámku a suše odpovídá lámanou angličtinou: "Když tamhleten mohl koupit dvě podobná zvířátka za 50$, tak proč vy byste je nekoupili za mojí cenu?" Rázem je to jasné, myslí si, že jsme ze stejné výpravy takže i stejní mamlasi. No nic, koupíme jinde...
Den 08
Dnešní den nás čeká safari v národním parku Jezero Nakuru. Jezero má průměr asi 10km, je slanovodní a podobně jako v "Hells gate" je krajina kolem jezera lemovaná prudkými kopci, přes které zvířata nedokážou přejít. Přijíždíme ke břehu jezera a hned nás ohromí růžová záplava plameňáků ve vodě u břehu, jsou jich tu prý až dva miliony. Procházejí se v obrovském zástupu v mělčinách u břehu a s hlavou skloněnou k hladině v zobáku filtrujou vodu a prosívají z ní řasy. Po krátké chvíli musí hlavu na konci dlouhého krku zvednout, aby mohli řasy polknout. Je to tak pravidelný pohyb, až se zdá, že to mají nacvičené - ve stejnou chvíli zvedne hlavu spousta ptáků. Možná sekundu jim trvá polykání a šup z hlavou zase do vody. A tak se rytmicky zvedají hlavy celého hejna nahoru a dolů. Plameňáků je tu tolik, že přes ně místy není ani vidět voda. Každou chvílí se odněkud zvedne obrovské hejno růžových ptáků, dají si okruh nad jezerem a zase přistanou jinde v mělčině a pokračujou v pasení.
Pár metrů od nás se vyhřívá na sluníčku skupina pelikánů a svými dlouhými zobáky si rovnají peří na křídlech a na hřbetě. Opodál se pasou zebry a prochází se pár buvolů. Ani tady ale nechybí čápi marabu a jiné druhy masožravých ptáků, protože mršiny jsou prostě běžnou součástí přírody. Jezero je prý lokalitou s největší diverzitou ptáků v Keni a více druhů na tak malé ploše je snad jen v amazonské džungli.
Najednou z nedalekého křoví vybíhá hyena. Nás si nevšímá a běží k vodě, nejdříve jenom zvolna, jakože o nic nejde a když se dostane pár metrů od břehu, nasadí tempo a vlítne do vody mezi plameňáky. Ti se ale pohotově s křikem rozletí a tam, kde před chviličkou nebyla pro samou růžovou vidět vodní hladina, stojí teď osamocená hyena a kouká, jak kdyby ji ulít plameňák, pak se otočí a rezignovaně se vrací směrem k lesu.
Přesunujeme se vozem na druhý břeh jezera a cestou akáciovým lesem se nám zdá, že na větvi asi 10metrů od cesty něco je, zastavujeme a opravdu, kousek od nás odpočívá párek levhartů. Jeden leží břichem na vodorovné větvi a nohy mu visí spuštěné dole pod větví. Druhý má asi službu, sedí na větvi a pozoruje okolí a teď hlavně nás. Pohled z očí do očí takové šelmy způsobuje že Vám přeběhne mráz po zádech. Po chvíli se obě kočky zvedají a elegantně skáčou z větve na větev, až nám zmizí z dohledu.
Při další cestě potkáváme prvního nosorožce bílého (tuponosého) - jižní poddruh, kteří sem byli převezeni z jižní Afriky a kterým se tady poměrně daří. (Zato severní poddruh nosorožce bílého je kriticky ohrožen a ve volné přírodě už možná vyhuben úplně, jednu z největších světových populací má ZOO ve Dvoře Královém.) A pak už nám do cesty vstupuje stádo buvolů. Dominantní samec s funěním přichází skoro na dosah k našemu autu a autoritativně pokyvuje hlavou s všeříkajícím gestem: "To je moje území!". I náš průvodce chápe, že je rozumnější vyhnout se konfliktu, couvnout a jet jinudy.
Pak přijíždíme do území mírumilovných žiraf a gazel a v trávě se prohánějí i prasata bradavičnatá a ptáci, co vypadají jako velké vrány, jen mají červeně vybarvenou hlavu. Kousek odtud taky odpočívá nosorožec a kolem se poflakují paviáni.
A už jsme zase u břehu jezera, kde v průvodu a s hlavami víc ve vodě než nahoře procházejí plameňáci. Stačí se přiblížit k vodě a velká skupina jako jeden muž mávne křídly s rozpětím skoro dva metry a je ve vzduchu, v ladném půlkruhu se přenesou na jiné místo ve vodě a šup se zobákem pod hladinu.
Pak ještě potkáváme skupinu nosorožců, kteří v leže odpočívají a nevadí jim naše přítomnost ani ne 10 metrů od nich, dva z nich (matka a "mrňavé" sotva půltunové mládě) se místo odpočinku převalují v bahně. A pak už jedeme na vyhlídku na vrcholky nad jezerem. Výhled je odsud úchvatný, jezero je jak na dlani a ve vodě podél břehu je flek, který vypadá jako světlá olejová skvrna, při pozornějším zazoomování je ale vidět, že v jednobarevnou masu splývají početná těla plameňáků. Na břehu jsou vidět i hejna pelikánů. Antilopy a buvoli chodí pít k přítokům, protože slaná voda jezera se pít nedá. Vyhlídkou se loučíme s N.P. Nakuru a odjíždíme zpátky do Nairobi.
Den 09
Vstáváme brzo ráno a taxíkem vyrážíme na letiště a odtud pak vrtulovým minidopravním letadlem (asi pro 12 cestujících) opouštíme hlavní město a přesunujem se na pobřeží Indického oceánu. Cestou prolétáme kolem majestátného horského masivu Kilimanjaro, jehož součástí je stále zasněžený nejvyšší vrchol Afriky (Uhuru Peak s výškou 5895m). Mombasa, kam přilétáme, je významné obchodní místo už po mnoho staletí. Název města znamená svahilsky "koktejl" a vznikl kvůli směsici lidí různých ras a barev pleti, kteří se potkávali na téhle významné křižovatce a zapustili tady kořeny. Jsou tu lidé úplně černí a statní jako Luo, jsou tu i vytáhlí masajové, ale spousta lidí je mnohem světlejší se vzhledem Arabů a Indů, dokonce jsou tady vidět lidi s thajskými a čínskými rysy. Mombasu si ale chceme nechat "na pak", takže rychle opouštíme letiště směrem k "autobusové stanici", odkud jezdí spoje na jih. Protože je město na ostrově a na jeho jižní straně není žádný most, jedeme velikým přívozem plným lidí. Spousta z nich nese na zádech, nebo na hlavě pytle s všelijakým zbožím - většinou ovocem. Jiní tlačí různé ručně vyrobené vozíky s nákladem. Už jsme zvyklí, že jsme tady jedinými bělochy a že tím přitahujeme zvědavé pohledy místních. Pobřeží Keni je mnohem víc muslimské (než křesťanské vnitrozemí), takže už ani nemáme velkou obavu o svoje bezpečí, i když tady muslimové asi nejsou tak pravověrní jako bývají Arabi - asi proto, že jsme daleko od svatých měst Mecca a Medina.
Vystupujem z přívozu a přímo před námi stojí několik dodávek, kterým se říká "matatu". Jsou to víceméně podobné devítimístné dodávky, jaké jezdí i u nás, na těchto je ale vidět jejich požehnaný věk. Ptáme se někoho, co jede na Wasini, ten se nás hned chopí a odvede nás ke správnému matatu. Tam nám seberou bez váhání batoh, nacpou ho do prostoru za sedačkama a protože zadní dveře nejdou kvůli množství zavazadel zavřít, řidič vytahuje provaz a zavazuje dveře tak, že zůstávají pootevřené, ale neotevřou se úplně, aby se všechna bagáž nevysypala. Nastupujeme do ještě celkem poloplného vozu, během pár minut je ale vše jinak a v dodávce nás je už 25 (v autě je jenom 9 sedadel) a to nepočítáme děti! Pěkně se k sobě tulíme (jak se říká, dobrých lidí se všude hodně vejde), takže můžeme vyrazit.
Nejdříve projíždíme příměstskými tržišti a slumy a pak už jsme zase o pár století zpět. Kolem nás husté palmové lesy a v nich sem tam hliněné a dřevěné chýše se střechami z palmových listů. Přijíždíme do osady Shimoni, kde cesta končí. Jsme asi 10km od hranice s Tanzanií. Jdeme do přístavu na břehu Indického oceánu a tam už kotví loďka (taková větší pramice). Nastupujem a loď nás převáží na ostrov Wasini, který je asi 1,5km od pevniny. Protože je odliv, nízká hladina vody nedovoluje loďce doplout až ke břehu, takže boty do ruky a posledních asi 100 metrů musíme pěšky po ostrém korálovém dně. Na ostrově je jediná možnost ubytování, kde si pronajímáme pokojík s výhledem na moře a pak nás vede náš domácí jménem Abdul k malému domečku na zadním dvorku. Otevírá dveře a my vidíme, že na podlaze se to hemží kraby, je jich tu odhadem kolem stovky. Jsme vybídnuti, ať si vybereme oběd. S rozpaky ukazujeme na kraby, kteří se nám zdají největší. Abdul nám je podává a upozorňuje, ať si dáme bacha na klepeta, že cvaknutí dost bolí a může způsobit i zlomeninu prstu.
Na ostrově není elektřina, ale je tu jeden dieselagregát, takže když je opravdu potřeba (a je nafta - což je vzácné), tak na chvíli elektřina jde. Procházíme se po vesnici na ostrově, jsou tu domky vyzděné z kamenného zdiva se slaměnými střechami. Ulice tu nejsou, domky jsou postaveny blízko sebe a v okolní hlíně jsou vyšlapané pěšinky, které je spojují. Za vesnicí je Korálová zahrada, je to zajímavý přírodní útvar - korálové skály se svými prapodivnými tvary "vyrůstají" ze země porostlé jemnou zelení - řasami. Když je hladina moře při přílivu vysoká, celou plochu zatopí moře a korály trčí z vody a když je odliv, korály stojí takříkajíc na zelené louce. V dírkách v zemi žijí malí krabíci, okolí se jimi úplně hemží. Na ostrově taky vidíme první baobaby, stromy s nejtlustšími kmeny na světě. Průměr kmene můžou mít až 11m (to je šířka běžného rodinného domu) a obvod 35 metrů (bylo by potřeba nejméně 20 dospělých lidí, aby strom obejmuli). V kmeni baobabu je dužina, která v období dešťů nasákne vodou a pak strom bez problému přečká období sucha. O kousek dál za vesnicí je malý kamenolom, kde se těží kámen na stavbu místních domů. Je to vlastně jen asi 5 metrů skály, která po odhrnutí zeminy vyčnívá nad zem a tu skálu (korálového původu) jeden chlapík palicí, sekáčem a krumpáčem rozsekává na hrubé bloky o velikosti cca 40x20x20cm, které se pak používají jako cihly.
Pozdní odpoledne je tady a Abdul už na nás z dálky volá, že oběd je připraven. A opravdu, na stole ozdobeném čerstvými květy se skví dvě červená krabí těla. Dostáváme příbor, kterým je dřevěná palička na rozbíjení skořápky a místo talíře dřevěné prkýnko. Každý kousek končetiny je třeba naprasknout paličkou, aby se člověk dostal k lahodnému masíčku. Ze začátku není snadné odhadnout přesnou sílu úderu, praštit málo znamená krunýř nerozbít a praštit moc zase znamená rozšmelcovat skořápku i s obsahem. Za chvíli to máme v oku, takže si vychutnáváme mňamku, jakou jsme ještě nejedli, maso je jemnější než krevety nebo mušle - a to čemu se u nás říká krabí tyčinky, je jen ubohá parodie. Každý sebemenší článek krabí končetiny stojí za to otevřít, nejúžasnější kusy masa jsou v klepetech.
Po fantastickém kulinářském zážitku relaxujem na pobřeží, Abdul mám přináší list aloe vera, který nařízne a ukazuje, že se máme vymačkanou šťávou potřít. Šťáva z aloe se používá k výrobě léčiv a v kosmetice pro svojí hojivou schopnost. Taky přináší pivo (pochopitelně zase teplé). Oběma dárky nám udělal velikou radost.
Ještě později je večeře, velký stůl je zaplněn spoustou talířů se smaženými a grilovanými rybami, pirohy, masovou směsí, bramborami, čapatí, rýží, omáčkami, zeleninou ... a celá tabule je zase ozdobena čerstvými květy. Jaká úžasná změna oproti chudé stravě ve vnitrozemí! Další příjemnou změnou je, že tady u moře nejsou moskyti!
Den 10
Dneska podnikáme výlet tradiční domorodou plachetnicí na širé moře. Nejdříve je potřeba obeplout ostrov a hned jak opouštíme přístav, se k nám přidává početné hejno delfínů, skáčou těsně vedle lodi a doprovází nás až do širého oceánu. Proplouváme kolem pobřeží korálového ostrova Wasini, které je ohlodané a rozvrásněné mořským příbojem, až tvoří dlouhé skalnaté převisy, na nichž rostou mohutné baobaby. Cestou míjíme ještě pár dalších menších atolů a už se blížíme k místu, kde je voda světlejší než jinde. Je to místo, kde se pod hladinou skrývá korálový útes. Kdyby hladina Indického oceánu klesla o pár metrů, tak by se z něj stal taky ostrov. Jsme v mořském národním parku Kisite a takových korálových útesů je tady hned několik. Vyskakujeme z lodi oděni do šnorchlovacího vybavení, abychom mohli prozkoumat místní podvodní život. Korály mají zajímavé tvary a dorůstají i velikosti hodně přes metr. Některé vypadají jako hlávkový salát, jiné např. jako hromada brambor, k dokonalosti jim už chybí jenom větší barevná pestrost. A ryb je tu taky nepočítaně, jsou spíš menší, ale zato v obrovských hejnech a na rozdíl od korálů hýří všema barvama. Voda je čistá, takže viditelnost je výborná i ve větších hloubkách. Po návratu na ostrov nám ukazuje Abdul, že právě ulovil chobotnici, má přes metr dlouhá chapadla a je na dotek pěkně slizká. Bude k večeři. A za chvíli už se nese na stůl, nemá smysl se opakovat, jen pátráme v paměti, jestli jsme si už někdy takhle pochutnávali a nejde jen o chuť, ale i o množství - oběd pro dva lidi zabere celý stůl, k němuž by se vešlo aspoň 6 osob. Zase jsou tu ryby, omáčky, marinované brambory, čapatí, rýže, zelenina a tentokrát i nasekaná grilovaná chapadla z chobotnice. Je dobře vědět, že i v takové chudé zemi, kde žijou téměř všichni (kromě pár vyvolených) hluboko pod hranicí chudoby, nemusí být život úplně bídný.
Potom se jdeme potápět u břehu ostrova a i tady nedaleko přístavu stojí podmořský život za pozorování.
Den 11
Hned ráno ke snídani ochutnáváme mimo jiné další z chuťovek, jaké u nás člověk běžně neochutná - murénu, kterou chytil Abdul při nočním rybaření. A pak už opouštíme ostrov, člunem se přepravíme na pevninu do osady Shimoni a tam se dozvídáme, že matatu by mělo jet někdy za hodinu - za dvě (teda, že obvykle tak jezdí). Jízdní řády tady neexistujou. Procházíme se po vesnici, domy jsou hliněné, dřevěné a taky vyzděné z úlomků korálů a střechy mají ze sušených palmových listů. Dozvídáme se od místních, že je tady v Shimoni hned vedle trhu jeskyně. Tak do ní vlezeme, jeskyně je dost nenápadná, vstupem do ní je totiž hluboká díra do země, kam se musí slézt po dlouhých do kamene tesaných chodech a žebříku. A tam dole pod zemí se otevírají veliké prostory o několika místnostech. Tahle dutina v zemi se jmenuje "Jeskyně otroků" a používala se před staletími jako mezisklad chycených otroků, než byli naloženi na loď a odvezeni do Nového světa. Dneska v jeskyních bydlí velká kolonie netopýrů.
Pak už přijíždí matatu a my se přemisťujem směr Mombasa. Trajektem plným lidí a jejich zboží se pak necháme převést na ostrov, na kterém město leží. První Evropan, který město navštívil byl Vasco da Gama a o pár let později bylo vydrancováno Portugalci, kteří tady postavili pevnost. Po jejich odchodu přišla nadvláda Britů. Po celou dobu ale byla a stále ještě je Mombasa největším přístavem ve Východní Africe a křižovatkou mezi Afrikou, Blízkým východem, Indií a Asií vůbec. Proto jsou tady lidé směskou všech možných ras.
Nejdříve zamíříme do portugalské pevnosti "Fort Jesus", která stojí na nejvyšším vrcholku ostrova, na skále nad mořem. Je postavena jak jinak z úlomků korálů a je okrové až červené barvy. Pevnost má důmyslně řešená obranná opatření, např. hlavní vstupní brána je za dvěma rohy tlustých zdí, aby nebylo možno použít velká beranidla a je tu i několik desítek kanónů.
Potom bloudíme spletí úzkých křivolakých uliček starého města, ve kterých se ztrácíme i s mapou v ruce. Na budovách je vidět jejich několikasetleté stáří a nedostatek peněz na opravy, ale na rozdíl od Nairobi má aspoň Mombasa skutečné historické centrum. Je tu třeba mešita s minaretem ve tvaru cukrové homole a další, která tvarem a barvama připomíná spíš několikapatrový svatební dort. Přicházíme k tržišti, kde koření prodávají z 10-ti litrových kýblů anebo rovnou z obrovských pytlů a vedle je zase hliněná plocha velikosti tenisového kurtu, kde se ve velkých hromadách povaluje prodávané oblečení a všechno je zahaleno do prašné mlhy. Odtud už míříme na "autobusovou stanici" směr sever. Nastupujeme do nejlepšího autobusu, jaký jsme v zemi viděli - ne že by měl třeba klimatizaci, ale je celkem čistý a vypadá, že není ani 20 let starý. Autobus už je skoro plný a řidič startuje. Jsme rádi, jak nám to hezky klape, jenomže nastartováno zůstává ještě půl hodiny, občas řidič dokonce jen tak na neutrál prošlápne plyn a nic. Potom dokonce několikrát zařadí jedničku a popojede pár metrů a pak zase těch pár metrů couvne a zase někdo přistoupí a tak pořád dokola - dělá to opravdu napínavé. Asi po hodině jsou konečně všechna sedadla obsazena a my vyrážíme. V Africe se holt jízdní řády nevedou, jde o to naložit co nejvíc platících a když není plno, tak se prostě nikam nejede.
Už pár kilometrů za městem vjíždíme do zemědělské oblasti, projíždíme kolem obrovských ananasových plantáží. A podobně jako u nás je občas uprostřed pole nebo louky osamělý strom nebo keř, tady stojí mezi lány ananasu mohutné baobaby. Po pár hodinách přijíždíme do města Malindi, které je o poznání chudší, prašnější a špinavější než Mombasa. V Keni je dobře poznat, jak daleko je místo od kulturního a obchodního centra - čím dál je, tím je chudší a "ubožejší". Taková centra jsou v Keni jen dvě - Nairobi a Mombasa.
Najímáme si tuktuk a ten nás odváží do kempu. V Keni je síť státních kempů, které mají podporovat turistický ruch, ale zdá se že to jaksi nefunguje, protože jsme tady úplně sami. Kemp je obehnán vysokým plotem a u brány je jako obvykle uniformovaná hlídka ozbrojená samopalem.
Kemp je přímo vedle krásné písečné pláže, u které kotví desítky malých barevných rybářských loděk. Tady jsme taky sami, i když je ještě krásný den. V Keni prostě nemusí nutně být pláž synomymem pro plavky, koupání a opalovačku. Všimneme si hemžení u převrácených nádob na odpadky a když se podíváme pozorněji, vidíme kolem odpadků pobíhat desítky krabů (až 15cm velkých), kteří si pochutnávají na zbytcích. Jakmile se k nim přiblížíme, bleskurychle se rozprchnou a zmizí ve svých dírách v zemi.
Den 12
Ráno vstáváme dřív, abychom stihli svítání nad hladinou Indického oceánu a pak už vyrážíme, mnohem horším autobusem než včera, v naší cestě na sever. Neliší se jenom autobus, ale i lidi, zatímco včerejší spolucestující ještě nesli známky toho, že jedou z města do města, dneska už na naší cestě nic jako město (jak to slovo chápou evropani) není. Většina lidí je oblečena do tradičního kmenového oděvu, sestávajícího z pestrobarevného dlouhého pláště (převládá zelená a modrá), ženy mívají šátky na hlavě. Mnozí už na autobus čekají s pytli na hlavě. Jeden chlapík má v každé ruce několik slepic svázaných vzájemně za nohy provázkem. Přisedá si vedle jiného cestujícího, hromadu slepic ukládá úhledně pod sedadlo a nikoho to nijak neudivuje. Když už je autobus tak plný, že hodně lidí stojí, neváhají stojící požádat sedící, aby se zmáčkli a na dvousedadle se tak sedí po třech a třeba i s dětmi na klíně. Na střeše autobusu se hromadí vysoká kupa zavazadel, bude s podivem, jestli všechny dorazí do cíle, náš batoh se naštěstí vešel ještě do spodního úložného prostoru. Hned za městem se výrazně zhoršuje kvalita silnice a krajina kolem ní postrádá známky lidského zásahu. Už jsme opustili zemědělský kraj a projíždíme zemí přímořských mokřad, ve které nejsou žádná města, ale jen domorodé osady. V každé z nich vypadají domy jinak, v jedné jsou například vyzděné z kamene se střechami z palmových listů, o pár desítek kilometrů dál to jsou kruhové hliněné chatrče s rákosovou střechou a jinde zase celoslaměné chýše tvaru homole, které vypadají jako z doby kamenné. Všude jsou vidět pestrobarevně oděné ženy s dětmi přivázanými v šátcích na zádech.
Lidi v tomhle kraji jsou zase vysocí a hubení, trochu podobní masajům. Zatímco v Evropě na člověku nepoznáte, jestli je z Londýna nebo z Moskvy, protože už od dob stěhování národů jsou všichni v pohybu a neustále se vzájemně kříží, tady po staletí a možná po tisíciletí lidé neopustili kraj svého kmene - za jeho hranicemi je nepřátelské území a tam se prostě nesmí.
Autobus nemá pevné stanice, zastavuje tam, kde si kdo na silnici mávne, nebo řekne řidiči, že chce vystupovat. Na takových zastávkách přistupuje k autobusu houf žen s ovocem a vodou na hlavě a prodávají zboží do okének - kupujeme banány, kukuřici a vodu (je sice v PET lahvi, ale je otevřená, takže je to asi voda z potoka). Míjíme celou řadu vesnic, některé jsou menší jiné větší, některé leží mimo silnici, jinými silnice prochází a zastavujeme třeba na rušném tržišti s dobytkem a ovocem. Společné mají to, že sem elektřina ještě pěkných pár let nepovede a o asfaltu na silnici si můžou taky nechat jenom zdát a zřejmě je i spousta dalších pro nás běžných věcí, o kterých místní vědí jen z vyprávění.
A pak už přijíždíme na konec cesty, a to doslova. Prašná hliněná cesta se mění v molo a dál už je jen moře. Všichni vystupují a míří k molu. Jdeme pro batoh, ale žádné ze zavazadel, která už vyndává řidič z autobusu, se mu nepodobá, hledáme něco modročerveného, ale všechna bagáž má béžovou barvu okolní hlíny. Když všichni odejdou, zůstává na zemi jediný beztvarý šedobéžový předmět. Pořádně ho oklepeme a z pod nánosu prachu vysvitnou známé barvy.
Jdeme k molu, tam už čeká člun, zase je to trochu větší pramice, tentokrát dokonce s motorovým pohonem. Odhadem má kapacitu asi 10 osob. Jak je ale v Africe zvykem, musí se do ní nacpat všichni, takže je nás tu minimálně trojnásobek - spousta lidí si sedí na klíně i krajnice jsou plně obsazené, hladina dosahuje asi pět centimetrů pod okraj člunu a když přijde větší vlnka, trocha vody šplíchne i dovnitř. Nikdo ale nehne ani brvou a tak i my věříme, že foťáky na druhý břeh dovezeme v suchu.
Překonáme průliv a plujeme podél břehu největšího ostrova souostroví Lamu, na kterém je i stejnojmenné město. Nejdříve proplouváme kolem hustých mangrovových lesů, pak kolem krásné malé pláže a pak už vidíme první domy města Lamu. Po pobřeží jezdí lidi na oslech, nebo vedou oslíky naložené nákladem, budovy jsou čistě bílé a nad tím vším vysoké palmy a košaté akácie. Na první pohled je jasné, že jsme v pozemském ráji.
V Lamu vystupujeme s úlevou ze člunu a sháníme se jak se dostat do osady Shela, která je na druhé straně ostrova - obrácené k otevřenému moři. Jak to tak bývá, nabízí se nám chlapík, že nás zaveze, kam chceme a navíc má pro nás ubytování. Souhlasíme, že se na nabízený dům nezávazně podíváme a nastupujeme do další lodi, tentokrát je to už pravá arabská plachetnice s trojúhelníkovou plachtou, která umí plout i téměř proti větru. Při takovém kurzu se ale loď tak nakloní, že hrozí její převrácení a tak je třeba vysunout přes bočnici dlouhé prkno a na jeho konec si jeden člen posádky vleze a vlastní hmotností loď vyvažuje.
Osada Shela je vesnička přímo na břehu moře, domy jsou tu stejně bílé jako v městě Lamu a palem ještě více. Kapitán nás vede k "našemu" domu. Je to krásný tropický čistě bílý patrový dům pár metrů od pláže. Patří prý nějaké starší zámožné ženě, která sem jezdí jen 2x do roka. V hale zdobené arabskými klenbami nás čeká stálý personál - dva černí mladíci, kteří jsou nám plně k dispozici, v ložnici je postel s nebesy. Střešní terasa s výhledem na moře a houpací sítí, nad kterou ční koruny palem je úplně pohádková. Dům má dokonce vlastní generátor proudu, takže je tu funkční lednice! Neváháme ani vteřinu a tenhle nocleh berem. Cena není nijak přemrštěná, tak proč si neužít trochu tropického luxusu?
Po ubytování si objednáváme ryby k večeři a studené pivko a jdeme na pláž za vesnici. Vlahý oceánský vítr na jemném písečku nám dá rychle zapomenout na náročnou cestu a tělo i mysl se dostává do stavu bezstarostné blaženosti, který je tady nakažlivý.
Později se jdeme projít po vesnici, jsou tu uličky tak úzké, že když se míjí dva pěší, tak se nutně oba otřou o zeď protějších domů. Na celém souostroví Lamu taky není žádný automobil, jako jediný dopravní prostředek po pevnině se tu používají oslíci a těch tu taky je nepočítaně - jsou všude, procházejí se po ulicích a postávají v neoplocených dvorcích. Taky vidíme, že je tu hodně ortodoxních muslimů a muslimek zahalených kompletně od hlavy až k patě jen s úzkým prostřihem na oči.
V 6 večer zapadne slunce a je tma - na to už jsme si zvykli. Ale v 7 se najednou rozsvěcují lampy veřejného osvětlení - ne že by jich tady bylo moc, ale sem tam na některém tmavším nároží a u přístavu nějaká je. Naši domácí nám věc objasní: na Lamu je totiž velký dieselagregát, který se občas večer zapíná třeba i na dvě hodiny, takže jde elektrický proud. My máme štěstí, že jsme tady v době Ramadanu, kdy se proud pouští aspoň na chvíli skoro každý den.
Den 13
Dopoledne dostáváme zajímavý nápad, ke kterému nás inspiruje spousta malých rybářských lodí u pobřeží. Najímáme si jednu z arabských plachetnic i s tříčlennou posádkou a jedem si zarybařit na moře - okolní vody se rybami jen hemží. Vyplouváme pár set metrů od břehu, posádka stáhne trojúhelníkovou plachtu a kapitán nám a ostatním členům posádky rozdává rybářské nářadí - malý kousek dřeva (uříznuté prkýnko) omotané vlascem. Na jeho konec navazujeme háček, na něj napichujeme malou krevetu a házíme do vody. Chvíli se nic neděje a pak jemné cuknutí, rychle zasekáme a vytahujem háček. Ten je ale už prázdný, takže nová kreveta a znovu. Takhle se to opakuje mockrát, přijdeme i o několik háčků, které se zaseknou o korály na dně, nebo je prostě ryba vezme s sebou. Nakonec naštěstí úlovek není až tak bídný - ryby jsou sice malé, až by se daly nazvat podmíráky, ale tady se to tak nebere. Když jsme s úlovkem spokojeni (máme asi 10 rybek), zamíříme k sousednímu ostrovu jménem Manda, kde zakotvíme. Podél celého pobřeží, kam oko dohlédne je krásná písečná pláž a u ní palmy, akácie a další tropická vegetace. Rozděláváme oheň, musí se vytvořit hodně žhavého popela, a na něm pak na roštu z proutí se ryby pečou. Posádka na lodi veze i citrony, zeleninu a rýži, takže oběd je opravdu lahodný. Celá porce ale zůstává jen na nás dva, protože místní, jako správní muslimové, drží Ramadan. Kolem poledne se dokonce omlouvají a odplouvají plachetnicí na hlavní ostrov do mešity se pomodlit - na ostrově Manda, žádná mešita není. Když odplouvají, vidíme i několik dalších plachetnic z různých směrů mířit k jednomu místu - k mešitě. My zatím prozkoumáváme pobřeží ostrova, kde nacházíme i staré pohřebiště, obehnané hliněnou zdí. A taky si užíváme tropického slunce a moře a pláže na ostrově, na kterém jsme možná úplně sami.
Odpoledne se posádka vrací a my pak, když už máme ostrého slunce dost, s nimi plujeme zpátky na ostrov Lamu. Odpoledne zčásti v nasazeném odpočinkovém trendu trávíme na úžasné střešní terase našeho domu v houpací síti ve stínu palem s výhledem na moře. A později opět procházíme uzounkými uličkami osady Shela a míjíme oslíky a rozplýváme se nad roztomilostí osličátek. A ještě později dostáváme nápad, což takhle navštívit místního "kadeřníka" - spousta místních žen totiž nosí úžasné copánky. Stačí oslovit u přístaviště člověka, s kterým jsme už dříve mluvili a od něhož jsme dostali větvičky myrhy ke žvýkání. "Jasně, moje žena je plete", zní očekávaná odpověď a pak už míříme k němu domu, kde je v tu chvíli celá hromada lidí - rodinných příbuzných a dětí, blíží se totiž konec ramadanského denního půstu a vše se chystá k večerní hostině. Ještě je ale chvíle času, než zazpívá muezzin a půst ukončí, takže se nám přání splní a dlouhé blonďaté vlasy té hezčí z nás dvou se mění ve šňůrky černošských copánků. Pak už padá tma a my si ještě (pochopitelně jen proto, že to patří k místnímu folkloru) kupujeme jointa skvělýho modelu hašiše a odpalujeme ho v našem domě - v pohodové kuřárně nebo možná čajovně, což je místnost (nebo spíš zastřešená terasa) podél všech stěn vybavena sedacím a lehacím nábytkem s hromadami naskládaných naducaných polštářů.
Den 14
Dopoledne uskutečňujeme výpravu arabskou plachetnicí na další sousední ostrov, kde se skrývají v džungli pozůstatky prastarého města Takwa, které bylo z neznámých důvodů opuštěno někdy v 17.století. Protože je zrovna odliv a vody u ostrova, kam míříme jsou mělké, musíme vzít menší plachetnici než včera. Připlouváme k ostrovu a vplouváme do zátoky, která se postupně zužuje. Její břehy jsou hustě porostlé mangrovovými lesy, které teď v době odlivu ukazují nad hladinu dlouhé vzdušné kořeny a až někde dva metry nad vodou se začínají zelenat lístečky - to je úroveň vodní hladiny při přílivu. Zátoka je čím dál užší. Z šířky několik set metrů v ústí je po pár kilometrech plavby několik metrů, že se zdá, že nás mangrovy chtějí sevřít. A pak už plachetnice naráží na dno, takže přestupujem do veslice, kterou vezeme v závěsu a pak už dře o dno i tahle loďka, takže vystupujem. Voda je hluboká sotva nad kotníky, ale měkké bahno pohlcuje nohu víc, takže se brodíme po kolena s botama v rukou. Postupně ale vody ubývá a země zpevňuje a po pár stovkách metrů se v místním tropickém horku i uschlé bahno samo odloupe z nohou. Nejdříve přicházíme k pobořeným hradbám města a za nimi už stojí první budovy. Všechny jsou kompletně vyzděny z úlomků korálů a chybí jim střechy. Největší stavba byla pravděpodobně křesťanským kostelem, kolem stojí mnoho zřejmě obytných domů. Na okraji města je krematorium, to je stavba o rozměrech asi 3x3m s 5 metrů vysokým komínem. Všechno je to v současnosti pohlceno hustou džunglí, kde se proplétají liány a výjimkou tu nejsou ani obrovské baobaby. Při zpáteční plavbě proplouváme kolem další z vesnic na souostroví, tentokrát vesnice kamenolomců, kteří, jak už je v této zemi obvyklé, vydobývají a opracovávají kámen ručně. Pak ho taky přeměněný na kvádry ručně nakládají na plachetnice s trojúhelníkovou plachtou, které se pod tou tíhou sotva drží na hladině, a po vodě ho dopravují na místo určení. Cestou se nám vítr pěkně v nárazech opírá z boku do plachty, tak je třeba, aby někdo vylezl na konec dlouhého prkna, které se v takových situacích vysune přes bok lodi, a vyvažoval vlastní vahou. Nárazy větru jsou veliké, tak tam musí vlízt buď dva drobní černí námořníci, anebo jeden urostlý středoevropan. Vítězí varianta číslo 2 a je to celkem adrenalinový zážitek - konec vysunutého prkna se houpe od doteku vodní hladiny až do několikametrovou výšku nad ní. Po návratu do našeho přechodného bydliště už jen balíme a přemisťujeme se opět plachetnicí do hlavního města souostroví. Město Lamu má sice více obyvatel, ale jinak se příliš neliší od Shely. Ale rozdíly tu jsou - například v "restauraci" u přístaviště mají dokonce splachovací záchod! Zase tady nejsou žádná auta a uzounkými uličkami se prohánějí oslíci s nákladem nebo s páníčkem na hřbetě. Mají tu promyšlený systém kanalizace, ve kterém dešťová voda stéká žlábky v uličkách z míst ve vyšší poloze až do moře. Na křížení uliček se žlábky stékají jako řeky. Co jsme tady, tak nepršelo, ale ve žlábcích pořád teče voda - ale žádný zápach nenasvědčuje tomu, že by šlo o splašky. Uprostřed města je zachovaná, ale nepřístupná zřícenina středověké pevnosti a u jejich hradeb, na hlavním náměstí velkém jako basketbalové hřiště se koná trh - jako všude jinde se tu prodává hlavně ovoce, zelenina, koření a maso (visí tu na hácích celá stažená zvířata).
A pak už opouštíme úplně ostrov Lamu a míříme na sousední ostrov, kde je letiště. Funkci letištní haly plní otevřená chýše s dřevěnými kůly, na kterých je střecha z palmových listů a na runwayi chybí asfalt. Letiště je moderně zařízené, má vlastní elektrický generátor a je tady i scanovací bezpečnostní brána, kterou musí všichni při kontrole projít a pás na kontrolu zavazadel. Check-in probíhá ručním vyškrtáním jmen pasažérů ze seznamu na papíře a batoh odkládáme na vozík, který pak ručně odtáhne jeden zaměstnanec k letištní dráze. A pak už přilétá malý vrtuláč a my opouštíme skutečný ráj na planetě Zemi - úchvatné souostroví Lamu.
Ještě za světla jsme zpátky v Nairobi a z letiště bereme taxi. Když jsme už skoro v centru, uvízneme v dopravní zácpě. Chvíli stojíme a popojíždíme, když najednou začnou auta okolo nás troubit a my vidíme, jak k silnici směrem k nám z nějakého prostranství přibíhají spousty lidí (pochopitelně černochů) a když jsou blíž, slyšíme je něco pokřikovat, jsou jich nejdříve stovky a pak je jasné, že jde o mnohatisícový dav. Řidič taxi nás uklidňuje, že jde o předvolební prezidentskou kampaň a jeden z kandidátů (Raila Odinga - favorit většiny chudých lidí) měl právě projev na náměstí a teď se lidi rozebíhají nadšeně k domovům (asi v naivním přesvědčení, že až se Raila stane prezidentem, vytáhne zemi z bídy). Lidi vykřikují jméno kandidáta a název jeho politické strany ODM. Když je běžící dav ještě mimo silnici, vzbuzuje jeho masa celkem strach, ale když křičící lidi vběhnou mezi v koloně stojící auta na čtyřproudové silnici a kličkujou mezi nimi (i kolem našeho taxi), tak nahánějí opravdovou hrůzu. Taxikář zavírá kličkou okýnko a my ho bleskově napodobíme. Několik lidí si všímá, že v autě jsou běloši a bouchají na kapotu vozu, rychle se kolem nás vytvoří hluk, přes který není vidět. Bouchají a pokřikují - snažíme se vypadat solidárně a se sevřenou zadnicí, strnulým úsměvem a zvednutým palcem taky voláme "ó-dé-em!" Naštěstí jsou všichni v dobré náladě a asi i spokojeni, že držíme s nima, a zase odbíhají dál. Ale přibíhají další. Průvod probíhá kolem nás aspoň deset minut, které nám připadají nekonečné. Potom se kolona aut dá pomalu do pohybu a my přijíždíme nedaleko hotelu, ještě požádáme taxikáře, aby nám zastavil u obchodu, abychom si koupili nějaké jídlo a víno na poslední večer. Jen co zastavíme, proběhne kolem nás další vlna Railových příznivců, tentokrát ale zůstáváme nepovšimnuti. Pak už vystupujeme před hotelem a opravdu se nám uleví, když jsme za jeho dvojitými zamčenými mřížemi.
Večer máme návštěvu, přichází za námi na hotel Elias se svojí přítelkyní Lydií a přinášejí večeři - pečené kuře s čapatí a spoustu dárků - vyřezávané dřevěné příbory, náramky a přívěšky z korálků. My zase otvíráme lahev vína - naši hosti víno ještě nikdy nepili a možná už ani pít nebudou. V příjemném povídání (třeba o krásném keňském pobřeží, které taky možná nikdy neuvidí, protože doprava je nad jejich finanční možnosti i když je to z Nairobi k moři jen jako z Ostravy do Karlových Varů; anebo o rezervaci Masai Mara, kam se taky nikdy nepodívají, ač je to ještě blíž) nám uteče poslední večer naší cesty. Dostává se nám mimo jiné šokujícího vysvětlení, proč vlastně mají lidi v Africe tolik dětí, když jsou tak chudí, že mají velké problémy uživit sami sebe? Je to proto, aby jim ještě nějaké děti zbyly, když jich několik umře...
Další den ráno se loučíme s touhle fantastickou zemí mnoha tváří, která zaslouží obdiv i soucit zároveň a odlétáme zpátky do Evropy – do světa, kde je možné vrátit zboží do 30 dnů bez udání důvodu; kde si zajdete pro podporu, když přijdete o práci; kde je možné zažalovat doktora za nepovedenou operaci; kde je výpadek proudu vnímán jako mimořádná událost ... Tady v Africe jsou podstatné mnohem zásadnější problémy.
M&M
Zážitky z cest
Fotogalerie CestopisyInfo na cesty
Kam, kdy, proč Low-cost letenky Slovníček Statistika Tématické mapy světa OdkazyZajímavosti
Nejkrásnější místa světa Největší na světě 7 divů světa Kalendáře Katastrofy Pohyb kontinentů Svět v číslechSoukromá sekce
Adopce na dálku Adopce zvířeteVšudeDobře.cz | © 2004-2024